Vzpomínka na své dětství

(Dokončení z minulého čísla)

Právě tak, jak měli lidé své pekárny, měli i své oblíbené hospody. I těch bylo dost a dost – Pod Kaštany (Heisig), Sokolovna, Kaťák, Koupaliště, Závodní hotel, Moravia a Kuchař (dnes tam stojí „hokejka“). Restaurace „Pod Kaštany“ měla jméno podle kaštanové aleje, která právě tam začínala a lemovala hlavní cestu až k dnešnímu loutkovému divadlu u autobusovému nádraží. Alej postupně zanikla při rozšiřování hlavní cesty.

O kulturu se dělilo v sále Sokolovny amatérské divadlo s promítáním filmů, v Kaťáku byla scéna jen pro divadlo, kino bylo ve svém v Moravii. Pro děti se hrálo divadlo v sále Závodního hotelu, staral se o to pan Jan Matula.

O zdraví pečovalo zdravotní středisko (nyní Policie ČR), kde byla vodoléčba pana Švacha, a ordinace MUDr. Paula. Další ordinaci měl za kostelem MUDr. Gostík – nyní výtahy Socha.

Koupaliště se v zimě měnilo na kluziště, a lyžovat se dalo kdekoliv v okolí, venkovní cvičiště, a nebo hřiště byly u Sokolovny, za Kaťákem, na DTJ (nyní házená) a tehdy VIP měli tenisové kurty za závodním hotelem.

Veliká atrakce byla v oblasti, kde je dnes učiliště a krytý bazén. Jednak tam bylo fotbalové hřiště, ale hlavně nás děti tam lákalo letiště pro kluzáky a větroně, velká touha pro všechny kluky.

Volný čas jsme my děti trávily hrami venku. Domů se chodilo až večer – najíst a spát. Dříve nebyl ani důvod, televize byla neznámý pojem, rozhlas byl pro děti nezajímavý a venku bylo pořád co dělat. Nebylo ani čeho se bát, ti nejmenší sice věřili na klekánici, ale dnešní vymoženosti jako gangy, pedofilové nebo úchylové asi vůbec neexistovaly.

A tak naše dětství před 60 lety můžeme dnes označit jako docela spokojené, Pokud byly nějaké potíže, tak ty jsme v těch svých 6–8 letech nevnímali, o tom by mohli psát ti o něco starší, kteří se jistě také ozvou. A drobnosti, jako že jsme museli dotrhávat oblečení a boty po straších sourozencích, to jsou dnes úplné a dávno zapomenuté malichernosti.

Magdalena Polívková



Příběh jednoho setkání

Šel jsem z nákupu, když mě oslovil mládenec. „Dobrý den, pane Hlas,“ zdvořile pozdravil a podal mi pravici. Ve večerním šeru hledím do tváře, kdo vlastně je onen muž, jenž se mi vzápětí představil. Byl to syn bývalého redaktora Kopřivnických novin Jaroslava Baďury.

S mladým panem Baďurou jsme se okamžitě naladili na stejnou notu, předmětem našeho hovoru byla pochopitelně žurnalistika. Vyprávím, jak jsme kdysi dávno s jeho tatínkem spoluvytvářeli sportovní stránky KN, já jsem tam míval články z místního hokeje. Po otci zdědil lásku k psanému slovu, k novinám, literatuře. Jak řekl, sám si občas něco napíše do šuplíku. Také mi prozradil, jak moc má rád knihy sportovního novináře a spisovatele Oty Pavla, a řeč se zákonitě stočila na život a dílo českého klasika.

Čas povídání se naplnil a já jsem milému člověku poděkoval. „Na shledanou a pozdravujte ode mne tatínka,“ rozloučil se. Příběh prostý a krátký, ale možná stojí za zaznamenání.

Stanislav Hlas

Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.