Vzpomínka na své dětství

Kopřivnice před 60 lety, Kopřivnice mého dětství, byla malá, útulná vesnice, sice v té době povýšená na město, ale bez městských vymožeností. Byla tak malá, že naprostá většina obyvatel se znala navzájem osobně. Celá obec byla soustředěna podél dvou hlavních cest. Obě, ostatně jako i všechny další místní cesty, byly nedlážděné, za sucha prašné, v dešti blátivé. Okolo cest byly rozházené domky místních starousedlíků a jejich políčka a zahrady. Středem obce protékal potok, tak čistý, že v něm byly ryby a že se v tůních dalo i koupat. Okolo potoka byly nejstarší stavby. Kdyby se zachoval třeba domek paní Kubátové, byl by to dnes turistický trhák, takový to byl folklor. Naopak nové, výstavnější vily vyrůstaly v „Ptačí čtvrti“, od kolejí směrem ke koupališti. Dojem města navozovaly pouze větší stavby, tedy kostel, školy, sokolovna a Katolický dům. Domy k bydlení, tedy činžáky, byly pro nové obyvatele, kteří do Kopřivnice přicházeli za prací. Těch domů moc nebylo – 4 domy na Sokolovské ulici a před nimi „Mládenecký dům“ (svobodárna), dnes Finanční úřad, tři domy na náměstí vedle sokolovny, a na konci města, téměř v polích ubytovna „Kasárna“ a dva „Úřednické domy“ u cesty na Nový Jičín.

Školy, které na nás děti čekaly, byly tři. Jedna základní, 1.–5. třída, byla vedle fary. V přízemí byla i školka pro malé děti. Druhá základní byla škola „Německá“, dnes M. Horákové. Z obou jsme se pak všichni sešli ve škole na náměstí, říkalo se jí „Měšťanská“, kde byly vyšší ročníky. Protože bylo moc dětí, učilo se i v 1. poschodí národního výboru, dnes Lidová škola umění, vedle kostela.

Učili nás – ve školce paní učitelka Juřenová, na základce pan učitel Buček a paní učitelka Hubeňáková, na náměstí pan učitel Tvarůžek, Pustějovský, Matula, Špaček a Fabiánová.

Na to, že byla Kopřivnice celkem malá ves, měla značnou obchodní síť. Každý občan měl svou oblíbenou pekárnu, kterou preferoval. Ve směru od Štramberka to byla pekárna Hykl, za Kaťákem proti chudobinci (patrová ubytovna pro osamělé lidi, dnes FAVEA) byla pekárna Lacina. Kdo tam donesl mouku, mléko a omastek (byl přídělový systém, všechny potraviny byly na lístky), tak si druhý den odnesl i 50 výborných „mastných“ rohlíků.

(Pokračování v příštím čísle)

Magdalena Polívková



Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.