Průtrž mračen? Nejsme z cukru!

V továrně skončila ranní směna a pracující vyrážejí k domovům. Klid před bouří, na obloze se stahují hrozivá černá mračna a je otázkou času, kdy se tam nahoře otevřou stavidla. Najednou spustil docela slušný liják a rychle rozevřu deštník. Na vrátnici je přístřešek, kde se již schovalo pár lidí a já se k nim přidávám. Vzhlížíme k obloze s nadějí, že to nebude dlouho trvat. Nebe nám však sesílá ještě větší přívaly vody. Miliardy kapek zběsile buší o zem. Každý se s takovou spouští musí nějak popasovat. Ponejvíce klasicky deštníkem, ten ale ochrání jen částečně. Vidím mladíky v mikině s kapucí na hlavě i ženu, která na sebe navlékla pláštěnku. Najdou se dokonce odvážlivci, co chvátají i v tom nejprudším lijavci jen tak bez ničeho, prostovlasí. Možná ti lidé zvolali unisono: „Šaty uschnou a my se nerozpustíme, nejsme z cukru!“

Nebe se už tolik nemračí a déšť slábne. My, stojící u brány, se pomalu loučíme a jdeme si za svým. Promoknout na kůži, z toho bych odvázaný asi nebyl, ale třeba v tom je i kousek dobrodružství a romantiky.

Stanislav Hlas



Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.