Podšostýnské rozjímání – 2, nový kopec
Letošní zima se řadě těch předešlých vůbec nepodobala. V zahradách už dávno odkvetly petrklíče. A barvínek - otužilec? Ten nepřestal kvést vůbec. Mladí a zvláště vyznavači lyží zrovna spokojeni nebyli. Zatímco starší – ti si pochvalovali. Pod nohami sucho, po zrádných klouzačkách lehce zamaskovaných čerstvě napadaným sněhem ani památky.
I přesto jsme většinu dne trávili v teple pod střechou. Byl to čas vymezený vzpomínání.
Ráda bych se s vámi zase v duchu vrátila na jiný živý úsek našeho města. Úsek již tehdy plný projíždějících automobilů se dvěma řadami obchodů i obchůdků po obou stranách. Po celá léta představoval oblíbené korzo plné lidí i ruchu. Když jste chtěli potkat své známé, pak jste museli projít právě jí. Poměrně dlouhou a rušnou třídou, mírně stoupající a všeobecně zvanou jako „nový kopec“.
Snad se nedopustím gramatické chyby, když v oslovení ulice použiji malého „en“. Bylo to zřejmě jen oslovení místních obyvatel. V obchodech úhledně seřazených podél ulice, jste mohli nakoupit to, co poskytoval poválečný život padesátých let.
Minule jsme prošli okolo dřevěného stánku s tiskem paní Pospíšilové. Hned vedle jsem ráda a často postávala u malého domku v podobě moderní kostky. Ve svých výlohách nabízel knihy, odbornou literaturu i časopisy. Následoval krásný, měšťanský patrový dům. Jeho široké schodiště vyrovnávalo svažitý terén ulice. V jeho přízemí se dalo nakoupit „smíšené zboží“ u paní Glorikové.
Skutečným „tahákem“, zvláště pro ženský svět - jak se mi tenkrát zdál - byl rozlehlý obchod u Bartošů s nabídkou textilu všeho druhu, prádla, ale i koberců, s nabídkou zboží dětského, střižního i galanterních potřeb. Obdivně jsem pozorovala paní prodavačku s dřevěným metrem, se kterým uměla zručně zacházet při měření krepdešínů, keprů, klotů i jiných, dnes již téměř neznámých tkanin.
Pak už jen zbývalo čekat na charakteristický zvuk odborně „trhané“ látky a navrácení dlouhé ruličky mezi ostatní. Více nežli nákup mne však zajímala jejich práce s navyklými pohyby i to, jakým stylem uměly vést svůj dialog se zákazníkem.
(Pokračování v příštím čísle KN)
Věra Horáková
Schůze SDH Lubina II
Větřkovice
Dobrovolný hasičský sbor ve Větřkovicích byl založen 30. prosince 1923. Během let prošlo jeho řadami hodně občanů a většina se snažila naplnit heslo hasičů o pomoci bližnímu. Prostředky k zásahům byly omezené, ale už za rok se podařilo získat první stříkačku, kterou si sami členové doplnili o přední část určenou pro tažení koňmi. Tato stříkačka je dosud plně funkční. Postupně se měnilo vybavení až k dnešnímu zásahovému vozu Iveco.
Na zásahy se členové připravují celou dobu nejen cvičením, ale i účastí na soutěžích. Když v roce 1974 vyhráli okresní kolo soutěže v požárním útoku, byli delegováni na setkání hasičů okresu Nový Jičín a Martin. Od tohoto setkání se datuje družba s dobrovolným hasičským sborem v obci Háj u Turčianských Teplíc, která trvá dodnes.
Protože je nutné doplňovat členskou základnu, začalo se pracovat s dětmi. Jejich vedením se zabývalo mnoho členů a slavili s nimi i úspěchy. Žáci postoupili 5x na krajské kolo hry Plamen a do krajské soutěže se probojovala i řada dorostenců v kategoriích jednotlivců.
Na schůzi dne 10. 12. 2018 jsme oslavili už 95. výročí sboru. Při této příležitosti jsme několika členům předali medaile. Druhým nejvyšším oceněním práce pro hasiče je Medaile za mimořádné zásluhy a tuto získali naši členové Jaromír Durček a Jiří Řehák. Ocenili jsme i několik nečlenů sboru za pomoc při kulturních akcích a při pořádání soutěží.
Schůze se zúčastnilo i 14 členů z družebního sboru. Jejich členy Jozefa Ižipa, Michala Jacha a Jána Mračka, kteří byli u založení družby, jsme odměnili medailí vydanou hasiči ke 100 letům republiky.
Ještě jednou chceme poděkovat městu Kopřivnice, jehož zástupci nám věnují svou přízeň.
Jarmila Polášková
za Výbor SDH Lubina II Větřkovice
Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.
