Buď je to z hlouposti, a nebo za peníze
Radostí jsem se až opotil po informaci (KN č. 34), že se konečně bude řešit komplexně „statická doprava“, tedy česky parkování vozidel ve městě. Protože to budou řešit odborníci až z krajského města, budou jistě zohledněny všechny stávající, a možná i budoucí předpisy naše i EU, ulice budou krásně barevné, zóny modré, zelené, červené, zakázané žluté, akorát těch parkovacích míst jaksi ubude – to víte, snaha byla, ale předpisy jsou svaté.
Jedno takové odborné řešení už probíhá – ulice Pionýrská, ještě před sídlištěm. Z jedné strany park, na druhé školka, ponožkárna a louka až ke škole. Provoz mírný, spíš nárazový, většinu dne by si mohly děti na cestě skákat panáka. Ale každá idylka má výjimku. V půlhodině před 8. hodinou. To se sjíždějí tzv. MAMATAXI, starostliví rodičové by nejraději až do třídy nebo alespoň na schody, jenom aby se miláčkové neunavovali. Tam ale nemohou, a tak se vysedá na ulici. Dětí hodně, místa málo, tak se zastavuje i v protisměru, občas i na chodníku. Také musí proběhnout loučení, vytahování aktovek z kufru auta – no, je to časově náročné. Včera dokonce zaparkoval řidič na chodník a chlapečkovi nesl batoh sám až ke škole. Tento stav bylo nutno řešit – v polovině týdne (toho před volbami) přijeli dva řemeslnící, očistili kus asfaltu u parku a vytvořili žlutou čáru. Jasný pokyn: Zákaz stání, a tím i ztráta dvou parkovacích míst. Druhý den přijeli znovu, další kus čáry, a už je město chudší o tři parkovací místa – a ani to nebolelo. Logické řešení by bylo na stávající sloupek přidat značku „Zákaz stání“ s dodatkem „od-do“ a zbytek dne a hlavně celou noc by bylo kde stát. Důvod tohoto opatření můžeme jen hádat, jak kdysi řekl pan Werich – Buď je to z hlouposti, a nebo za peníze.
Ta žlutá čára u parku je zapadaná listím, řidič čáru nevidí a zaparkuje. Je ale známo, že řidič musí předvídat cokoliv a je to jednoznačně přestupek. A ten se musí trestat, protože řešení „domluvou“ bylo zrušeno, takže pokuta. O toto vylepšení se zasloužila další „moudrá hlava“, nějaká poslankyně, které se zdálo, že není dost viditelná. A o kom se nemluví, ten je mrtvý. Nemají to ti odborní géniové lehké.
Ivan Polívka
Bolavé koleno a zameškané volby
Jedno nešťastné zakopnutí a oděrka na kolení, která se zdárně zhojila. Po nějaké době se mi ale kůže pod kolenem začala červenat a následovala krutá bolest, kterou bych nepřál ani největšímu nepříteli.
Na nic nečekat a na svatého Václava ráno jsme s motorizovaným kamarádem ujížděli směrem nemocnice Nový Jičín. Zánět, jodisolový zábal, bandáž, antibiotika. Za dva dny kontrola, pak další již s doporučením, abych si zde nějaký den poležel. Blížily se komunální volby a já jsem měl čas přemýšlet, komu dám důvěru. Jenže člověk míní a vyšší moc pak náhle všechno změní. Když mě sanitka vezla z nemocnice domů, volební místnosti byly již dávno uzavřeny a hlasy voličů dávno sečteny. Zbývalo počkat si na nové Kopřivnické noviny, které přinesly k výsledkům voleb obsáhlé zpravodajství. Vyhrála Krásná Kopřivnice, tak věřme, že naše krásné město, jež letos slaví významné výročí, bude ještě krásnější.
Stanislav Hlas
Kladivo na čarodějnice
Tento můj příspěvek není recenzí stejnojmenné knihy Kaplického či filmu od Otakara Vávry, ale zamyšlením nad běsněním v raném novověku podníceném knihou Malleus maleficarum, připisovanou Heinrichu Kramerovi. Byla to doba, která byla plná lokálních válek, hladomoru a neúrody,… Celé toto období honu na čarodějnice vyvrcholilo v těžkém období 30leté války, kdy část Evropy byla zplundrována řáděním vojsk. Lidé již byli unaveni a vyčerpáni, mnozí bez domovů, pole byla neobdělaná a všude byl hlad a bída. Hledaly se příčiny tohoto lidského neštěstí, a do toho vstupují jistí lidé, kteří nabízejí jednoduché řešení. Ano. My víme, kdo za to může: za všechno mohou čarodějnice, které očarovaly naše pole, děti, muže i ženy… Ano. My nejen víme, kdo za to může, ale také známe recept, jak se těchto nepřátel lidské společnosti zbavit. Ano. Tak nějak to začalo….
Kramerova kniha, ale nejen jeho, nýbrž v jeho šlépějích se vydali mnozí, toto řešení podporovali a ve společnosti rozněcovali nenávist a nelidské jednání, které stálo život přes 300 000 lidí. Co za tím vším stálo? Většina odborníků se shoduje, že všudypřítomný imaginární strach. Čarodějnice, především ženy, byly v té době slabým článkem společnosti, tak jako v době předešlé, kdy se tyto strachy ve společnosti ventilovaly na minoritních židech. Když se člověk se soudným rozumem podívá na to, co vše čarodějnice dokázaly, tak mu musí dojít po krátkém čase, že toto vše jsou pouhé fantazie a bláboly, přesto jim mnozí rádi uvěřili, protože to nabízelo jednoduché řešení pro jejich situaci, ve které se cítili sklíčeně…
Potřebujeme se od tohoto strachu oprostit, a proto si hledáme obětního beránka, na kterého tyto své nejistoty a obavy vložíme… Nejen toto, ale potřebujeme si i vysvětlit, proč se kolem nás ději divné věci, kterým vůbec nerozumíme. Můžeme to prostě objasnit lidským nevzděláním, hloupostí či náboženským fanatismem, jak se to dělo v dobách minulých…
(Pokračování v příštím čísle)
Roman Macura
Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.
