Když zrají třešně

Červen – to je snad nejkrásnější období roku – je to čas prvních zrajících plodů jahod, třešní, borůvek. Zvlášť třešně. Kdysi v každé zahradě nějaké třešně dozrávaly. A taková třešňová alej – potěšení pro oko a hlavně pro mlsný jazyk.

Ale pozor! Všeho moc škodí, jak dokládá příhoda, která se stala jednomu mému známému. Zde je, pobavte se.

„Jó, třešně zrály, sladký třešně zrály“ – zpívá Matuška a já jedu do Brna. Kolem cesty je třešňová alej a vidím, že třešně opravdu zrají. Občas mi větev, plná lákavých plodů, zavadí o kapotu náklaďáku. Nelze odolat!

Vystupuju, trhám ty sladké plody a cpu se plnou parou a plnou pusou. S jídlem roste chuť, hážu do sebe další a další hrsti té dobroty. Oči by jedly dále, ale žaludek už nebere. Nasedám tedy do vozu a pokračuju v jízdě.

Matušku střídají další zpěváci, cesta ubíhá... a začínají se projevovat následky nezřízené konzumace třešní. Do prvních ulic města vjíždím s bouřícími se vnitřnostmi. Co teď? WC nikde v dohledu, žádný keřík, nic použitelného. V ohrožení je člověk schopen neuvěřitelných věcí. Zpocený hrůzou z možného společenského znemožnění zastavuju u prvního činžáku, zoufale zvoním na všechny zvonky a mám štěstí, otvírá mi mladá půvabná žena. Z posledních sil prosím: „Paní, proboha, pusťte mě na záchod, nebo bude zle.“ Žena beze slova šokovaně ukáže rukou směr.

Být to o metr dále, nedoběhl bych. Ta úleva! Jak málo stačí člověku, plnému třešní ke štěstí. Děkuju – a to nastokrát – laskavé majitelce spásného zařízení a pokračuju v jízdě ke svému cíli už bez problémů. A Matušku i s jeho zrajícími třešněmi jsem tentokrát proklel snad milionkrát, ale už jsem mu odpustil. Ta písnička je moc pěkná a třešně tak lahodné. Kdo by odolal?

Jó, třešně zrály. Jejich sladké mámení může být zrádné, ale při současných cenách třešní na trhu – i 200 Kč za kilogram – nám něco podobného asi nehrozí.

Užijte si čas třešní a mějte krásné léto.

S. Dobečková



Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.