O (ne)úctě k našim předkům
Část I. Oběti okupace
Blížící se 71. výročí ukončení 2. světové války a našeho osvobození je nejvhodnější příležitostí připomenout si památku těch, kteří se zasloužili o naši svobodu, a zejména pak těch, kteří za ni položili svůj život. Ale přitom namnoze zůstává jen u slov. O tom uvedu několik faktů.
1) Pomník padlých před bývalou školou na náměstí, odhalený 25.5.1931, obsahuje jména 52 kopřivnických občanů padlých v 1. světové válce. Podle pamětní knihy obce jich však zahynulo celkem 57. Během uplynulých 85 let se nikdo nepostaral o doplnění seznamu padlých také o jejich jména.
Při tryzně 1.11.1945 byla na čelní straně pomníku odhalena pamětní deska s nápisem „Padli za svobodu 1938-1945“ obsahující jména 22 obětí. V roce 1994 u příležitosti výročí stých narozenin gen. Svitáka byla doplněna ještě o jeho jméno. Ale na pamětní desce stále chybějí jména dalších obětí okupace – místních rodáků Jana Kuchaře, Edvína Rašky, Karla Rašky a Josefa Průši a rovněž Bedřicha Linharta bydlícího v Kopřivnici před odchodem do zahraničí. A na pomník by patřila i jména dvou dalších obětí – Karla Kötta a Františka Urbana, kteří za okupace bydleli v Kopřivnici.
Na chybějící jména na pomníku padlých jsem již nejednou upozorňoval v Kopřivnických novinách. Poprvé 11.5.2000 (k 55. výročí osvobození) a potom 3.11.2005 k 60. výročí odhalení pamětní desky a oslavy Dne válečných veteránů). Kromě toho jsem k 65. výročí osvobození v roce 2010 zpracoval publikaci o odboji a obětech okupace v Kopřivnici. Publikace tehdy nevyšla, protože rada města neschválila dotaci na její vydání.
Během doby jsem si současně všímal, jak pomník chátrá, a upozorňoval na jeho stav. Tak v článku z 20.1.2011 jsem navrhoval obnovení písma u jmen obětí 1. světové války, očištění desky obětem 2. světové války, a zejména pak její doplnění o jména dalších obětí a vybudování odpovídajícího čelního přístupu k pomníku. Tehdy jsem rovněž upozornil na chybějící jména obětí na pomníku. K této problematice jsem se ještě vrátil v článku z 24.3.2011 a v dalším ze14.6.2012 o zapomenutých obětech okupace. Přestože město neobdrželo v roce 2013 dotaci na tuto činnost, zůstává skutečností, že ani nikdy poté nevyčlenilo na opravu pomníku, na rozdíl od řady jiných akcí, vlastní peněžní prostředky.
Později jsem původní publikaci doplnil o další údaje a vydal, tentokrát již vlastním nákladem, na jaře loňského roku u příležitosti 70. výročí osvobození. Publikace „Odboj za nacistické okupace a oběti druhé světové války v Kopřivnici a místních částech“, která je stále k prodeji v knihkupectví Pohoda, Muzeu Fojtství nebo Informačním centru, obsahuje zejména podrobnější údaje o všech obětech, a to včetně těch, na které vedení města zapomíná.
2) Dne 30.8.1979 byla v průjezdu u tehdejší ředitelské budovy n. p. Tatra slavnostně odhalena pamětní deska „Oběti fašismu v letech 1939-45“ se jmény 87 tatrováků, obětí odboje za 2. světové války. Potom 7.5.1992 byla přemístěna do vstupní haly ředitelské budovy. Po přestěhování MÚ do této budovy byla v říjnu 2006 odstraněna a uložena ve sklepě budovy. Tam zůstala celých osm let. Po tuto dobu se podnik nemohl dohodnout s MÚ na jejím důstojném umístění. Nyní je od 30.10.2014, čili dalšího půldruhého roku, prozatímně umístěna v depozitáři Regionálního muzea.
Také na toto umístění pamětní desky jsem v minulosti vícekrát upozorňoval. Bylo to v prvé nevydané publikaci, ve vzpomenutých článcích z 20.1.2011 a 24.3.2011 a potom v dalších dvou příspěvcích o zapomenutých obětech nacistické okupace II ze 17. a 24. ledna 2013, kdy jsem současně zveřejnil jména všech osob na pamětní desce. Tehdy jsem se zmínil také o tom, že dvě oběti byly na pamětní desce uvedeny nedopatřením, zatímco dalších pět se na desku nedostalo. Bližší údaje o těchto obětech jsem rovněž uváděl ve druhé publikaci.
Případ s pamětní deskou je nesporným projevem přetrvávající neúcty k obětem okupace. Zatímco v minulosti jsme dokázali náležitě ocenit tyto padlé tatrováky, v současné době je pamětní deska s jejich jmény jenom obtížnou přítěží a stále není rozhodnuto, jak se s ní má naložit. Osobně za nejvhodnější považuji vrátit ji do vstupní haly nynějšího MÚ. Proti tomu nelze nic namítat. Vždyť z počtu 90 obětí (po upřesnění) bylo dvacet z Kopřivnice a místních částí, čili téměř jedna čtvrtina. Dokázali by se představitelé Regionálního muzea a MÚ dohodnout na takovém způsobu konečného vyřešení dalšího osudu pamětní desky? JUDr. Milan Chalupa
Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.
