„U komína“
Jsem si jistá, že kdybyste se zeptali starého tatrováka, kde se nacházelo místo „u komína“, zavedl by vás k němu spolehlivě. Dnes sice už jen ve vzpomínkách, ale o to raději, se k němu vracím i já. Znala jsem dobře ten známý shluk letitých budov se zašlou šedivou omítkou, vysokými železnými okny zdobenými do oblouku červenou cihlou. Nahloučené blízko sebe, rozdělené jen úzkými továrními cestami, mohly by dlouho vyprávět o první, skutečné tovární výrobě.
Mezi nejznámější a pro mne nejzajímavější budovu řadím velký třípodlažní objekt, propojený s vedlejší kotelnou nadzemní spojkou. Snad patřil tenkrát mezi nejrozsáhlejší počtem přízemních dílen, se skladem elektromateriálu i ústředním archivem. Nemohu nevzpomenout na jeho oddanou duši, staršího pana archiváře v šedivém plášti a klotovými rukávy.
Následovala řada kanceláří tehdejší „údržby“, opravna psacích i počítacích strojů a nejvyšší patro plné mladých konstruktérů. Rozděleni podle svých odborností „obývali“ svá skromná území u kreslířských prken, v místnostech s vysokými, zeleně natřenými přepážkami. Budova charakteristická též dlouhými chodbami, dubovou napuštěnou podlahou. Při každém kroku vydávala charakteristický zvuk, který slýchám dodnes. A já, s hlavou ještě plnou těsnopisných zkratek, které nechtějí ven z hlavy, se starým Remingtonem, v kolektivu nových kamarádů a přátel, jsem ve starém, nanejvýš zajímavém objektu, prožila řadu dobrých let.
Ale vraťme se. Proč právě místem „u komína“ bylo pojmenováno staré fabrické zákoutí v blízkosti malinkého nádraží. Jistě pro objemný, břichatý, ze zčernalých cihel složený komín. Stával tu desítky let opásaný železnými obručemi. Sloužil poctivě a pomáhal při vytápění přilehlých dílen a kanceláří asi do roku 1992.
Tehdy sice neochotně, spolu s celou partou okolních budov, s dílnami, dílničkami, sklady, venkovními železnými schody, jeřáby, zarezlým plotem i kolejemi, musel ustoupit nové výstavbě. Jak jinak – obchodům.
Tím vším bývalo pro mnohé místo nezapomenuté, ale nanejvýš zajímavé - místo „u komína“.
Věra Horáková - Martini
Poděkování panu Františku Mertovi
V sobotu 15. listopadu 2014 sehrál divadelní soubor Pod Věží Štramberk divadelní hru Naši furianti od Ladislava Stroupežnického v Kulturním domě v Mniší, o den dříve zhlédli toto představení příznivci divadla v Závišicích. Štramberští ochotníci touto cestou děkují pořadatelům za propagaci a velmi dobré podmínky, díky kterým jak v pátek, tak i v sobotu mohl více než 40členný soubor zaujmout a pobavit zaplněná hlediště hrou ze života české vesnice, poprvé uvedenou v Národním divadle v Praze 3. května 1887.
V Mniší se s ochotníky rozloučil pan František Merta, který po 20 letech končí na postu předsedy Osvětové besedy Mniší. Za divadelní soubor Pod Věží Štramberk panu Mertovi velmi děkujeme za jeho obětavou práci, za podporu ochotnického divadla a přejeme mu do dalších let pevné zdraví.
Za ochotníky Ing. Dagmar Krestová
Pastýř a stádo
Vláda je stádo. Prezident je pastýř. My ostatní vyděláváme, aby to stádo mělo co žrát. Občas nám to stádo dá vlnu. Občas. Ten pastýř za nic nemůže. O ničem neví. Prostě se to tak stalo. My sami jsme z něj udělali pastýře. Řekli jsme mu: „Tak, tady si sedni a pěkně se starej, chlape.“ A když se pastýř začal chovat tak, jak byl zvyklý, a stádo přestalo absolutně dávat vlnu a půda byla neudržovaná, začali jsme po pastýřovi házet vejce. Pískali jsme na něj. Uráželi jsme ho. Měli jsme totiž pocit, že uráží on nás svým chováním. Bylo to naopak. Uráželi jsme hlavně sami sebe. Pastýř je totiž symbolem nás všech. Takže co uděláme my, co tak vášnivě děláme všichni, dělá i pastýř. Nikdo se pak nesmí divit, že v jeho stádě je škodná. A víte co? Až dosadíme ke stádu jiného pastýře, první bychom si měli uvědomit, zda jsme se zachovali správně my, nikoliv on. A to je jádro problému. O stádu nemluvě.
Váš
Ondřej Bezstarosti
Komunální volby 2014
Když jsem si v neděli odpoledne po volbách zapnul internet, abych zjistil výsledky voleb v našem městě, tak se mně chtělo zvracet. Poprvé nad prachmizernou 35% účastí voličů a podruhé nad tím, kdo byl výjimkou hnutí ANO zvolen. Již jednou jsem v KN napsal, že oblíbenost vedení našeho města je tak mizerná, že horší být už nemůže. Přesto byli znovu zvoleni lidé, které jsme v novém zastupitelstvu nechtěli. Napsal jsem v KN také, že by si naši občané, zejména ty tisíce propuštěných, měli uvědomit, že za současný stav našeho kdysi tak slavného závodu TATRA může ODS v čele s Klausem. Cožpak všichni zapomněli, co nám přinesla Topolánkova a Nečasova vláda? Za ČSSD byli zvoleni dva zastupitelé, kteří mají hodně másla na hlavě. Ten první si brousí zuby na křeslo starosty a jeho věrný přítel pak doufá, že mu pomůže stát se velitelem MP. Nesmírně si proto vážím rozhodnutí pana Tichánka, který nechce mít s takovými spolustraníky nic společného a raději odstoupil. Obrovským výsměchem bylo znovuzvolení opozičního křiklouna, který byl a je ostudou našeho města a kterého lidé volili se slovy: „zvolíme ho, alespoň bude sranda“. Krutá realita. Jiný bývalý zastupitel, který pro město nic dobrého neudělal, pak přenechává místo u koryta bráchovi. Co by se však mělo důkladně prošetřit, je chování mladé členky ODS, která s mobilní urnou působila v DPS na ul. České a měla údajně ovlivňovat seniory. Škoda jen, že se ti staří lidé bojí tuto skutečnost dosvědčit. Významnou měrou by to totiž mohlo ovlivnit výsledky voleb. Slušní a chytří lidé volili hnutí ANO. Věřili jsme, že pokud dojde k výrazným změnám ve vedení města, tak bude možné odvolat a postihovat další zkorumpované úředníky, kteří byli prodlouženou rukou bývalého vedení. Kromě hnutí ANO totiž těm ostatním vůbec nezáleží na občanech našeho města, ale pouze na dobrém místě u koryta. Důkazem jsou nechutné povolební tahanice, kdy se někteří rádoby zastupitelé snaží vyšachovat hnutí ANO a zajistit si tak co nejlepší pozice pro sebe.
(Pokračování v příštím čísle)
Jaroslav Dvořák
Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.
