Pohádkový les

Pionýr Kopřivnice uspořádal pro děti i jejich rodiče Pohádkový les. Ten se konal tradičně na prvního máje. Trasa Pohádkového lesa vedla od Husovy lípy, přes Janíkovu louku až k lyžařské chatě na Červeném kameni.

Na trase čekalo na děti několik stanovišť s pohádkovými bytostmi. Na každém z těchto stanovišť bylo třeba splnit drobný úkol. Jako například ulovit zlatou rybku, odříkat zaklínadlo, pomoci uvařit kouzelný lektvar nebo třeba uloupnout perníček z perníkové chaloupky. Při zdárném splnění všech úkolů a příchodu do cíle čekalo na děti i zde několik indiánských činností. Děti (i někteří dospělí) vyzkoušeli, jaké to je střílet z luku, jak "zkrotit" divokého koně na rodeu, jak vypadá život v teepee a spoustu dalších aktivit. Pro rodiče a děti byl v cíli nachystán bufet. Celý den panovalo nádherné, slunečné počasí. A tak byla účast rodičů a dětí ohromující. Nezbývá než se těšit na další ročník.

Gabriela Šumšalová za Pionýr Kopřivnice



Podšostýnské rozjímání 2 – „nový kopec“

Letošní zima se řadě těch předešlých vůbec nepodobala. V zahradách už dávno odkvetly petrklíče. A barvínek - otužilec? Ten nepřestal kvést vůbec. Mladí a zvláště vyznavači lyží zrovna spokojeni nebyli. Zatímco starší – ti si pochvalovali. Pod nohama sucho, po zrádných klouzačkách, lehce zamaskovaných čerstvě napadaným sněhem ani památky.

I přesto jsme většinu dne trávili v teple pod střechou. Byl to čas vymezený vzpomínání.

Ráda bych se s vámi zase v duchu vrátila na jiný živý úsek našeho města. Úsek již tehdy plný projíždějících automobilů, se dvěma řadami obchodů i obchůdků po obou stranách. Po celá léta představoval oblíbené korzo plné lidí i ruchu. Když jste chtěli potkat své známé, pak jste museli projít právě jí. Poměrně dlouhou a rušnou třídou, mírně stoupající a všeobecně zvanou jako „nový kopec“.

Snad se nedopustím gramatické chyby, když v oslovení ulice použiji malého „en“. Bylo to zřejmě jen oslovení místních obyvatel. V obchodech, úhledně seřazených podél ulice, jste mohli nakoupit to, co poskytoval poválečný život padesátých let.

Minule jsme prošli okolo dřevěného stánku s tiskem paní Pospíšilové. Hned vedle jsem ráda a často postávala u malého domku v podobě moderní kostky. Ve svých výlohách nabízel knihy, odbornou literaturu i časopisy. Následoval krásný měšťanský patrový dům. V jeho přízemí se dalo nakoupit „smíšené zboží“ u paní Glorikové.

Skutečným „tahákem“, zvláště pro ženský svět, byl rozlehlý obchod u Bartošů s nabídkou textilu všeho druhu, prádla, ale i koberců, s nabídkou zboží dětského, střižního i galanterních potřeb. Obdivně jsem pozorovala paní prodavačku s dřevěným metrem, se kterým uměla zručně zacházet při měření krepdešínů, keprů, klotů i jiných, dnes již téměř neznámých tkanin. Pak už jen zbývalo čekat na charakteristický zvuk odborně „trhané“ látky a navrácení dlouhé ruličky mezi ostatní. Více nežli nákup mne však zajímala jejich práce s navyklými pohyby, i to, jakým stylem vedly svůj dialog se zákazníkem.

V. Horáková

(Pokračování v příštím čísle)

Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.