PÉČE a zase PÉČE. Téma, které se mě bytostně dotýká celý život. Nejdříve jsem se starala o tetu a babičku, které nějaký čas používaly ortopedický vozík. Později jsem začala pečovat o postižené děti, dospělé i seniory jako profesionálka. Nejvíce mi přirostla k srdci třetí zmiňovaná skupina klientů, o kterou se nejčastěji starám dodnes.

Osobně preferuji individuální PÉČI o klienty v jejich domácím prostředí. V určitých životních situacích musí někteří senioři za institucionální PÉČÍ. Někteří z nich se s tím smiřují lépe a rychleji, jiní pomalu a jsou i takoví, kteří se s tím nesmíří nikdy. Přitom vědí, že domů se už nikdy nevrátí… Tři čtvrtě roku jezdím na návštěvy do Domova pro seniory v Příboře, kde potkávám pečovatelky a zdravotní sestřičky velice komunikativní, obětavé a ochotné pomoci. Léta navštěvuji seniory, kteří mají hodně přes 80 let. Někteří se sami domluví, jiní jen bezmocně leží a jsou odkázáni na pomoc okolí. V Příboře nová paní ředitelka osobně chodí na pokoje za klienty a řeší s nimi jejich malé či větší požadavky. Od babičky, kterou tam navštěvuji, slyším jen chválu na veškerý personál. Přitom zřejmě i z tamních pomáhajících pracovníků bývá občas někdo unavený či unáhlený s odpovědí. Všichni jsme jen lidé.

Jednou jsme s babičkou seděly v křeslech na chodbě a povídaly si. Usměvavá pečovatelka středního věku za námi přišla a povídá: „Paní … moc Vás chválím. Jste šikulka!“ Tehdy měla babička za sebou první návštěvu jejich společné jídelny. Na svém ortopedickém vozíku jela chodbou, výtahem a další chodbou. Přitom celý půlrok k tomu sbírala odvahu! I já jsem z jejího pokroku měla obrovskou radost.

Už je to asi deset let, kdy jsem na LDN začala chodit za jedním částečně ochrnutým dědečkem, který dobře komunikoval. Spokojený v tomto zařízení nebyl a těšil se domů. Na krátký čas se mu to ještě podařilo. Za dalším imobilním dědečkem jsem na LDN chodila nedávno. První šok jsem zažila po otevření jeho pokoje, kde leželo pět klientů. Už loni jsem si říkala, že čtyři v jedné místnosti jsou hodně.

(Pokračování v příštím čísle)

Zuzana Bárová



Pochvala pracovníkům Slumeka...

... paní Veldamonové, panu Drápalovi, panu Apjárovi, kteří svou práci vykonávají rychle a zodpovědně, a všem nejmenovaným, kteří tuto práci provádějí manuálně. Díky.

Ludmila Židková



Pane zastupiteli Telaříku,

s dopisem na obranu Mgr. Pospěcha to bylo tak. Pan ředitel obešel zaměstnance naší školy se svou legálně drženou pistolí a mířil jí na každého tak dlouho, dokud papír nepodepsal. Jak se vám líbí tato verze? Věříme, že velmi. Vysvětlení je mnohem prozaičtější. My, zaměstnanci školy, jsme už měli dost toho, jak neustále s osobou pana Pospěcha zároveň snižujete úroveň naší práce a školy. Když ji navštěvovala vaše dcera, tak jste žádné připomínky neměl, byť ředitelem byla stejná osoba.

Fakta si upravujete podle toho, jak se vám právě hodí. Ani se nám nechce věřit, že byste si při své zarputilosti v redakci KN osobně neověřil, kdo článek podepsal. Na jedné straně vydáváte náš příspěvek za anonym, na druhé z nás, kteří ho podepsali, děláte bezduché loutky neschopné se samostatně vyjadřovat a projevit svou vůli. Neexistuje jeden autor, ale spousta znechucených lidí. Redakce novin by jistě odmítla, vzhledem k množství jmen, všechna zveřejnit.

Nemáme čas si s vámi v novinách dopisovat, neboť máme spoustu užitečnější a smysluplnější práce. Máte-li však zájem vysvětlit například svůj negativní postoj k revitalizaci naší školy, jste zván na diskuzi s žáky 9. ročníků na téma „Demokracie není anarchie aneb i svoboda projevu má své hranice.“

V případě zájmu o účast se obraťte na kteroukoliv z níže uvedených vyučujících českého jazyka.

Mgr. Alena Jandorová, Mgr. Martina Machynová, Mgr. Jana Neničková



K panu Telaříkovi, a nejen k němu

Já myslím, že pan Telařík v článku uveřejněném 3. dubna v KN (nezvykle v rubrice dopisy čtenářů) dodržuje přesně to, co v restauraci hlučně vysvětluje těm, kteří se mu odváží říct, že všechna osočování a trestní oznámení už trochu přehání. Vysvětluje jim, že politika se nedělá v rukavičkách a každý prostředek k nalomení soupeře je legitimním politickým bojem. Koneckonců, oporu tohoto tvrzení má v jednání politiků na nejvyšší úrovni. Myslím, že není těžké odhadnout způsob myšlení pana Telaříka, který si jako správný analytik říkal. Chci být viděn. Chci být velmi důležitý. Ale jak to udělat? Postava má je lehce přehlédnutelná, vědec nejsem, pro společnost jsem toho moc nevytvořil, významný sportovec už vůbec nejsem. Chci-li být viděn, slyšen a vyslyšen, musím investovat, když o mně nikdo neví. Jak investovat, když je to tak drahé. Co zbývá. Někdo to musí zaplatit. Co tak daňový poplatník. Role ochránce práv daňového poplatníka je to pravé. Trocha překroucených faktů, desítky trestních oznámení, plamenné projevy v přímých přenosech a kýžená pozornost veřejnosti je tady. Že to stojí nejen nervy postižených, ale i mnoho peněz z daní všech, je celkem podružné. Jen je třeba nepolevovat a pokud možno ještě přidat. Odhalit terorizmus v nejmenované škole, kde pokud nebude jistý despota odstraněn, dojde k daleko horším činům než k zastrašování, by měl být jen začátkem před podzimní bitvou o křesla lokálně nejvyšší. Nutno ovšem říci, že mediální „pracovitost“ pana Telaříka nese své ovoce. Fakta u mnohých voličů nehrají roli, protože Blesk se čte lépe než pracně zjišťovat, co a jak se ve skutečnosti stalo. Fakta jsou nuda. Úžasnou a nezanedbatelnou část podpory získá určitě pan Telařík i od těch, kteří si sice o něm nemyslí nic dobrého, ale říkají: hlavně když je sranda! Tak, vážení voliči – aby byla sranda i po volbách.

Lubomír Sazovský



Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.