Co dělají „medáci“ aneb Čekání na slunovrat

(Dokončení z minulého čísla)

A je to právě ona zázračná doba, kdy se i do úlů navrací nový život.

Záslužné práce medáků – dnešních včelařů si velmi vážím. A že jí rozumí nejen mužská část populace, svědčí fakt, že jsem poznala i zručnou paní včelařku. Svoje včelky milovala a pro pobavení všech okolo je láskyplně jmenovala jako „muchy“.

Včelaři jsou chlapi jako všichni ostatní, a přece docela jiní. Znám jich několik a vím, o čem mluvím. Obdivuji jejich znalosti, když ví, co se v úle právě děje. Znají taje, o kterých my ostatní víme tak pramálo. Ví, na kolik útvarů a oddílů se včelky dělí. Že to jsou dělnice, které se starají jen o královnu, krmí ji a čistí, jiné nosí do úlu pyl a vodu, jiné zas domov střeží. Část průzkumnic zjišťuje, v jaké vzdálenosti se nacházejí právě kvetoucí stromy či pole, aby pomocí tajných kódů v podobě zvláštních tanečků podaly zprávu. Chůvy vykonávají část práce okolo mladých, právě vylíhlých včel. A jen málokdo z nás ví, že namáhavou práci v čase největšího vypětí vydrží včelka vykonávat třeba jen 20 dnů. Výraz „včelka“ volím záměrně, neboť pojmenování „včela“ vyslovuje chovatel jen zřídka. Člověk musí obdivovat přesný řád, který v úle panuje.

Snad právě pro krásu práce a její užitečnost, která proměňuje jejich životy, si ji vybrali právě muži. Vyznají se dokonale v medové alchymii. Jen se zeptejte včelaře – ten všechno ví.

V. Horáková



Poděkování

Vánoce jsou za námi a žijeme v očekávání, co přinese nový rok. Jistě se starostem nevyhneme, ale můžeme zkusit se těšit a hledat to, co stojí za pochvalu. A tak při bilancování minulého roku musíme uznat, že za pochvalu stojí práce kopřivnické firmy Slumeko. Z města již mizí krásná vánoční výzdoba, která přispěla k vytvoření romantické atmosféry města a snažila se dohnat, co nám počasí nezařídilo. Nyní již Slumeko čeká, jak se počasí zachová v dalším zimním čase. Když slyším v době sněhové nadílky, nebo silných námraz jezdit ve čtyři ráno posypové vozy a pluhy, ozve se ve mně vděčnost k těm, kteří se starají bez ohledu na osobní pohodlí, aby cesty i chodníky byly připraveny k bezpečné cestě pěších i motoristů. A pochvalu si zaslouží nejen za zimní čas. Firma se stará, aby se nám i návštěvníkům Kopřivnice ve městě líbilo. Je radost vidět udržované trávníky, krásně osazené kruhové objezdy a další zelené plochy. Na adresu této firmy je třeba nešetřit uznáním, ani co se týká práce s odpady. Ne každé město má tak precizní systém odvozu různých odpadů – tříděných, velkoobjemových, bioodpadů a v neposlední řadě obrovské množství běžného komunálního odpadu.

A tak bych chtěla poděkovat všem, kteří mají zásluhu a zájem o to, aby se nám v našem městě dobře žilo a abychom mohli na ně být pyšni.

Tak to vidí rodačka a patriot města

A. Krestová



Otevření očí

Všední život, všední věci. Ať už je to umělec, dělník, sekretářka, uklízečka, cokoliv. Málokdy nám dochází, že můžeme být vůbec rádi za to, jak žijeme. A lidi chodí pít, nadávají na něco, přežírají se, utrácejí peníze za blbosti. Kroutím nad tím vším hlavou, až mě bolí za krkem. A tak čtu řádek za řádkem a pořád to samé. Někdo si na něco stěžuje.

A potom se dozvím něco, co mi obrátí můj názor. Mou mysl. Jsou tu lidé, kteří neměli štěstí už od samotné chvíle jejich narození. Když otevřeme oči, vidíme je všude kolem. Když otevřeme oči ještě o trochu víc, vidíme sbírky, dobročinné dary a snahu pomoct. A to je to, čeho si vážím a čeho by si měli vážit všichni. Ono to není jen dát „vršek“ do bedýnky na sbírku. Opravdu to k něčemu je.

Tímto krátkým sloupkem jen pomáhám pootevřít oči ještě o něco víc a taky přiložit ruku k něčemu dobrému. Jmenovitě Karolínka Dejová to neměla nikdy lehké. Viděl jsem však, jaká to je bojovnice. Je to někdo, kdo má větší duši, než kterýkoliv z nás. Z těch umělců, dělníků atd.

A proto bychom měli všichni něčím přispět. Neb zdraví je důležitější než cokoliv jiného.

Tímto chci poukázat i na tu obrovskou solidaritu v Kopřivnici. Je to úžasné a nemělo by se polevovat.

Ondřej Bezstarosti



Hořící hokejista, ztracený chlapeček a dva Honzové s Renátou

Jak se tak rozhlížím kolem dokola, tolik lidí v hledišti zimního stadiónu už dlouho nepamatuji. Přišli, aby přispěli na postižené děvčátko a viděli věci nevídané. Úžasnou krasobruslařskou show a hokejistu, kterému na dresu šlehaly plameny. Živá, jezdící pochodeň, to v žádném zápase nebylo, i když, pravda, tento byl dosti divoký. A ten borec doslova a do písmene zapálený pro hru. Když Martin Dejdar losoval šťastné diváky do soutěže, kdo se pukem trefí do brány, objevil se na střídačce malý kluk. „To není cena pro výherce, ten chlapeček se ztratil rodičům,“ ohlašuje populární herec a moderátor a zkoušel z něj vypáčit jméno. Dobře to dopadlo, pro dítě brzy došel tatínek a odnesl si plačícího synka v náručí.

Účastníky divácké soutěže se stali jmenovci Honza číslo jedna, Honza číslo dvě a slečna nebo paní Renáta. Do branky se trefil a dres HC Olympu Praha vyhrál Honza jedna, zato Renáta měla problém už jenom s tím, jak vlastně uchopit hokejovou hůl. Naopak zdatně se po zábavném hokeji chopili psacích potřeb Petr Vacek, Pavel Nový, Martin Dejdar a další při autogramiádě, o niž byl nebývalý zájem. Nevadilo, že v nehostinném koutku haly šel od ledu mráz. Ovšem podpisovou akcí to ještě neskončilo. Malí i dospělí se ostošet fotografovali ponejvíce s Martinem Dejdarem v kulichu, ale i s Pavlem Novým v jeho typických kraťasech.

Stanislav Hlas



Poděkování od Nikolky

Ahoj, tady Nikolka,

děkuji moc Vám všem, kdo jste za mnou přišli v sobotu 11. ledna na zimní stadion v Kopřivnici.

I díky Vám můžu zase do lázní, kde pan doktor bude domlouvat mým nožičkám, abych mohla i já běhat jako ostatní děti.

Za to Vám všem posílám moc velké poděkování!!!

Vaše Nikolka a taky Tomáš a Míša (rodiče)



Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce