Scio me nihil scire
(Vím, že nic nevím)
Čím více se snažím věcem porozumět, tím větší mám pocit, že nerozumím ničemu. Jak jsem k tomuto zjištění přišel? Tak snad jen dva vypozorované závěry z nedávné doby.
Snažil jsem se porozumět všeobecným steskům ve větách stokrát denně slýchaných v práci, doma, v obchodě, v restauracích, na hokeji ….
Upadající všeobecná morálka, neúcta k tradičním národním hodnotám, bezpáteřní politici, korupce, vzrůstající agresivita, konzumní společnost, povrchní a nevzdělaná mládež….
Účastnil jsem se dvou akcí, které se snaží toto povědomí zvrátit.
První z nich bylo vyhlášení vítězů celorepublikové literární soutěže vyhlášené Masarykovým demokratickým hnutím v Praze na téma „TGM - život, dílo a odkaz pro současnost“. Proběhlo ve velmi důstojném prostředí hlavního sálu Magistrátu hlavního města Prahy za přítomnosti vysokoškolských profesorů a osobností České republiky, světově uznávaných ve svých oborech. Velmi silný impulz pro přítomné mladé literáty, vklad do myšlení budoucí generace. Leč snaha marná, když na toto setkání přes osobní pozvání nepřijde ani ministr školství, omluven zaneprázdněností, ani jím pověřený úředník, který se kdesi zapomněl. Pravděpodobně museli řešit závažnou otázku, kde zaměstnat odcházejícího úředníka s fašizujícími sklony, aby nebyl tak vidět na veřejnosti.
Přišlo mi to líto i z toho důvodu, že mezi nejvýše oceněné patřil i absolvent Základní školy dr. Milady Horákové v Kopřivnici Václav Veřmiřovský.
Druhá záležitost se týká úcty k tomu, v čem a kde žijeme, a úcty k těm, kteří se o to zasloužili. Nic více a nic méně než projevení kratičkého poděkování za to, že můžeme žít svobodně, odpovídat si sami za své osudy i třeba beztrestně nadávat na vše, co nám není libé. Den vzniku republiky, den úcty k sobě samým.
Sami jsme si prohlásili tento den za svátek, sami si často klademe otázky, kde bychom a kým bychom byli bez tohoto dne, který však nespadl jen tak z nebe jako dar. Jak jinak, pojí se tento den k osobnostem, jež se o vše zasloužily. Proto jsou k významnému datu pořádány vzpomínkové akce probíhající většinou u symbolů pojících se s osobou T. G. Masaryka. Ne jinak je tomu i v Kopřivnici.
U pomníku TGM v Kopřivnici se rok co rok přijde ujistit, že český stát ještě existuje a svoboda trvá, jen pár těch, kteří se o tyto hodnoty bojí, protože vědí, že jejich trvání není samozřejmostí.
Většina těch, kteří často a plamenně o nutnosti pečování o tyto hodnoty mluví, ať už z politické výhodnosti či z profesionální povinnosti, chybí.
Nedovedu si vysvětlit, proč většina místních politiků, ředitelů škol, učitelů kopřivnických škol nenajde ve svém čase dvacet minut na symbolické vyjádření vyznání k těmto hodnotám, a to i přesto, že se vzpomínkové setkání konalo v předvečer svátku, a nemohlo tak narušit kýžený prodloužený víkend. Díval jsem se tak do tváří většinou jen těch, kteří přes vysoký věk a jistě i mnohé zdravotní potíže přišli. Bývalí členové Sokola, bývalí vojáci, bývalí političtí vězni… Tedy lidé, kteří na vlastní kůži zažili, co znamená ztratit a znovunabýt svou vlast, svobodu a osobní hrdost.
A tak, i když vím, že všichni víme, co bychom měli vědět a jak se podle toho chovat, tak také vím, že všichni víme, že by s tím měl začít hlavně soused a ti druzí, protože já to přeci vím.
Jenže ze všeho toho vědění – scio me nihil scire.
Lubomír Sazovský
Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.
