Ulice

Dostali jsme neopakovatelnou příležitost - vypravit se ve středu 7. dubna do ateliérů televize Nova v Hostivařích, kde se natáčí známý seriál Ulice. Využili jsme toho - a nelitovali.

Před několika měsíci nastala v televizním seriálu Ulice zvláštní situace. Pan Hrušínský chtěl několik hlodavců věnovat pionýrům. Ovšem paní Maciuchová ho opravila, že ti už přece neexistují a její televizní syn přisadil, že už docela dlouho. Nemůžeme samozřejmě obviňovat herce z toho, jak přesvědčivě zahráli svou roli. Můžeme ale obvinit scenáristy? Z diskuze s nimi jsme se dozvěděli, že v Ulici jejich hrdinové mluví v takovém kontextu, v jakém se o daných problémech mluví ve společnosti. A to, že se o pionýrech ví málo, je známá věc. Takže bychom se měli zamyslet spíš sami nad sebou…

Každopádně z toho všeho vyplynulo několik věcí. Jednak nám hlavní scenárista slíbil, že propříště si na použití jména naší organizace dá skutečný pozor, a hlavně druhá příjemná zpráva – pozval nás na krátkou prohlídku ateliérů, kde se jmenovaný seriál natáčí.

Společně s dalšími asi deseti lidmi z celé republiky jsme se tedy sjeli do Prahy na ústředí Pionýra a odtud již společně vyrazili do Prahy – Hostivaře. Tady na nás čekaly dvě milé a ochotné průvodkyně. Po počátečním přivítání samotným nejvyšším scenáristou, který nám do příštích let popřál mnoho úspěchů, nás nejprve provedly po exteriérech. Nikdy jsem si nemyslela, že to, co se v televizi zdá reálné a skutečné, může být tak jednoduché, až vtipné. Celé náměstíčko známé z Ulice je totiž vystavěno jen na oko – jak nám bylo řečeno, je sice velmi pevné a vydrželo by až vítr o síle uragánu, ale působí nestabilně, málem abyste se báli vejít dovnitř. Jen několik obchodů je skutečně tam, kde jsou umístěny v seriálu. V exteriérech jsme si tedy mohli prohlédnout kadeřnictví, tetovací salon a pekárnu. Před ní nás čekalo milé překvapení. Pan Svoboda (filmová postava pana Nykla) se před pekárnou zrovna fotil se svou filmovou ženou a matkou. Chvilku jsme přihlíželi a poté se s radostí přidali…

Po profesionálním focení nás slečny průvodkyně vzaly do studií. Prošli jsme si všechny místnosti, které se ve filmu vyskytují (no dobře, ne všechny, scény ze školy a z posilovny se točí v reálném prostředí), prohlédli si byty a zařízení jednotlivých postav a nakonec se s některými s nimi i vyfotili. Všichni byli nadšení, něco takového přece jenom nevidíte každý den a pro mnohé z nás to tedy byl neopakovatelný zážitek.

Tamara Kunčarová za Pionýrskou skupinu Kopřivnice



Vážený pane Prašivko a Harabiši,

to, co jste nechali otisknout v Kopřivnických novinách, je lež! Můžeme to všechno doložit.

Vy jste se narodili zřejmě před 1. světovou válkou, takže všechno dobře znáte, jak sami uvádíte. A také asi pamatujete, když byl Pražský hrad ještě dřevěný. Vlastnické právo pro Vás zní: Co je tvoje - je i moje! Jaké štěstí, že v naší obci není takových znalců a vychytralců více.

Čtenáře budou přesvědčovat dalšími lžemi a také nás urážet. Totéž dělají uživatelé tzv. komunikace okolo našeho domu.

Jsme přesvědčení, že Vaší nesoudnost Vám život i občané připomenou. Už se nenecháme dále provokovat a psychicky ničit.

Manželé Štěpánovi



Kytička pro Elišku

Ráno se probudím, otevřu oči a ...vidím. Vidím světlo - to když se sluníčko dere ven přes mraky a chce nás pozdravit, nebo tmu - když je zataženo a já mám možnost pozorovat, jak kapky deště stékají po okně, po listech stromů...

Vidím rozzářené oči svých blízkých a úsměv na jejich tvářích... Na jaře vidím první sněženku, v létě zapadající slunce, podzimní hrátky draka s větrem či padající vločky v zimě... Ale taky vidím, když někdo hází odpadky na zem, když nesebere ho..nko po svém čtyřnohém miláčkovi, když se lidé na sebe mračí a hází si klacky pod nohy...

Slyším ranní zpěv ptáků, hrom doprovázející letní bouřku, kostelní zvony, supící vlak na blízkém nádraží, libé tóny klavíru... Slyším něžná slůvka těch, již mě mají rádi... Ale taky slyším vulgární slova fanoušků, brzké kokrhání, skřípění brzd a klakson auta... Ano. Slyším a vidím. Beru to jako samozřejmost, jako dar, který jsem dostala a ani se nepídím po tom, od koho. Až teď si uvědomuji jeho cenu. Každý ale takové štěstí bohužel nemá. Po světě běhá mnoho dětí, jež jsou o tyto dva důležité smysly ochuzeny. Jsou to děti hluchoslepé. Děti, které nikdy nespatřily maminčin úsměv a nezaslechly její hlas. Děti, které se i přes svůj handicap dokážou radovat, touží se něco nového naučit, hrají si, kreslí... Jejich obličej zdobí úsměv a odměnou je jim pohlazení a obejmutí. Každodenní život s takovým postižením si asi nikdo z nás nedokáže představit.

Víme, že to není život jednoduchý, a proto jsme ani chvíli neváhali a s radostí se přidali k dětem a jejich učitelkám při výrobě drobností v rámci projektu "Kytička pro Elišku". MŠ Pionýrská se na několik dnů proměnila v malou továrničku na výrobu květin, slepiček, vajíček, zajíčků... Všichni lepili, stříhali a vyráběli. Výtěžek z prodejní výstavy těchto výrobků putoval do občanského sdružení "Záblesk"- sdružení rodičů a přátel hluchoslepých dětí. Ať vám naše kapka pomůže proměnit sny ve skutečnost.

Děti a dospěláci z MŠ Pionýrská



Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.