Katolická beseda v Kopřivnici má letos 100 let



V letošním roce si připomínáme stoleté výročí od založení spolku Katolická beseda v Kopřivnici. Ustavující spolková schůze se konala 26. května 1909 a již zakládající členové si uložili za cíl vybudovat vlastní katolický spolkový dům. Po mnoha peripetiích byly stavební práce zahájeny



15. května 1913, Katolický dům byl dokončen



1. října 1914.



Činnost katolické besedy byla podvakrát násilně přerušena v době nesvobody, nový ustavující výbor KB se poprvé sešel v prosinci roku 1989. Za posledních 20 let byl Katolický dům postupně modernizován, aby mohl sloužit svému původnímu účelu. Nadále také nabízí ve svých prostorách i kulturní programy pro občany města Kopřivnice a okolí a je dílčím stánkem kulturní nabídky v historické části města.



Současný výbor Katolické besedy v Kopřivnici připravuje v průběhu letošního roku důstojný program ke stoletým oslavám, jejichž jádrem bude programové trojdenní oslavy v polovině června.



Zahajovací den oslav je plánován již na výroční den, úterý 26. května 2009. V 18 hodin bude sloužena mše svatá v kostele sv. Bartoloměje a následně v 19 hodin v Katolickém domě vernisáž výstavy z historie Katolické besedy v Kopřivnici.



Přijměte srdečné pozvání.



Za výbor KB v Kopřivnici



Ing. Jaroslav Šula







Zkušenost k nezaplacení



Není to tak dávno, co naše město obnovilo tradici „Vítání občánků“, kterého jsme se s manželem také zúčastnili, dnes ráno jsem si na to vzpomněla, když jsem byla zcela jiným způsobem „přivítána“ na poliklinice v malém bufetu, který je uvnitř. Byla to pro mě nová zkušenost a ráda bych se o ni podělila s ostatními - především - maminkami, kterým se lehce může stát totéž.



Můj sedmitýdenní syn v kočárku začal cestou do mateřského centra plakat hlady a tříletý syn zatoužil po svačině, zajela jsem proto na polikliniku, kde normálně občas nakoupím pečivo a pití, s tím, že staršímu synovi obstarám jídlo a mladšího nakrmím v čekárně ordinace své dětské lékařky. Pan prodavač za pultem byl ovšem ponořen do hovoru s někým z personálu polikliniky a já jsem („slušně“ vychovaná) nechtěla nikomu skákat do řeči, takže jsem si sedla k nejvzdálenějšímu stolku, staršímu synovi dala peníze na svačinu a poslala ho do „fronty“ za paní a mladšího syna, zády ke dvěma návštěvnicím občerstvení nakrmila, protože pan prodavač stále povídal. Celá procedura trvala asi pět minut, po tuto dobu můj tříletý syn stál s mincí v ruce a čekal, že si ho někdo všimne. Když se tak stalo a paní, která si s prodavačem povídala, ho upozornila, že „malý asi něco chce, má v ruce penízky“, pan prodavač a zároveň asi i majitel ho přejel pohledem a dál si povídal. Můj syn už začínal trochu plakat, protože ho prostě přehlížel jako vodní hladinu, takže jsem vstala a s miminkem v náručí šla, přiznávám, že důrazně, požádat, zda by syna neobsloužil. Načež mi bylo vyčteno, že by tak učinil posléze a že já jsem se aspoň v klidu stihla najíst. Vysvětlila jsem panu prodavači, že já jsem skutečně nejedla, načež on odvětil, že nemyslí mě. Pochopila jsem, že mu vadilo, že mladší syn dostal napít (znovu zdůrazňuji, že zády ke stolkům) a zeptala se ho na to. Bylo mi sděleno, že nejsou součástí polikliniky a že při nájemném 26 000 korun jsou soukromým zařízením a že jsem se mohla aspoň zeptat. Odešla jsem šokovaná, uražená a odhodlaná to prostě nepřejít. Tečku učinila paní - host, která si nechala od prodavače vysvětlit, co mi vadilo a přidala se na jeho stranu - tento rozhovor už jsem jen vyslechla při ukládání dítěte do kočárku.



Co jsem si odnesla z této zkušenosti kromě toho, že víckrát do občerstvení na poliklinice nevkročím? Že kojit miminko je neslušné a když už to chci dělat, musím se poníženě dovolit. Že pokud chci jen pečivo, nejsem host a tudíž nemám žádná práva jako host. A můj tříletý syn bude vědět, že když je malý, není důležitý. „Gratuluji“ panu podnikateli, který takto vede svůj podnik a doufám, že na to vysoké nájemné se mu s jeho přístupem vydělává těžce.



Lenka Ocásková







Musíme si pomáhat



Ve čtvrtek 16. dubna jsme se vydali na návštěvu do Dětského centra v Novém Jičíně a na exkurzi do Záchranné stanice v Bartošovicích. Do Dětského centra jsme se jeli podívat, jak se učí a prožívají svůj den děti, které mají nějaké zdravotní postižení. Paní učitelky nás provedly celou školou, mohli jsme se podívat na výuku i vyzkoušet si některé pomůcky. Měli jsme pro děti z Dětského centra připravený program, proto jsme se nakonec všichni sešli v tělocvičně a společně si zazpívali. Při písničce Krávy, krávy jsme dětem dali malé dárečky - masky zvířat, které jsme pro ně vyrobili. Měli jsme velikou radost, že se k nám děti při zpívání přidaly a jejich úsměvy byly pro nás největší odměnou.



Pak jsme se museli rozloučit a vyrazili jsme do Bartošovické záchranné stanice pro zraněná zvířata, která se zde léčí a později jsou vypuštěna zpět do přírody. Mohli jsme si prohlédnout sovy, výra, krkavce, čápy, veverky, volavky, srnku a mnoho dalších zvířátek, která měla veliké štěstí, že se jich ujali odborníci, kteří jim pomáhají. Dozvěděli jsme se mnoho nových informací o chráněných i ohrožených zvířatech a také o tom, jak se máme chovat v přírodě.



Prožili jsme krásný den plný nevšedních zážitků, na který budeme ještě dlouho vzpomínat.



Žáci a učitelé ZŠ Kopřivnice – Mniší