Písmeno sem, čárka tam ...
Přečetla jsem si v jedněch regionálních novinách (bohužel jsem zapomněla jejich název), že dne 24. 1. se ve Štramberku koná Houbařský ples. To mě udivilo. Že by se houbaři sdružovali do spolků, volili výbor, svolávali pravidelné schůze, na kterých by si vyměňovali zkušenosti a dokonce i informace?
Jak znám houbaře ze svého okolí, jsou to samotářští lovci, kteří svá naleziště tají a střeží jako státní tajemství. A najednou ples?
Při procházce Štramberkem jsem si vše ujasnila - konal se Holubářský ples. Jaký je rozdíl mezi Houbařským a Holubářským plesem? Pouhé písmenko „l“.
Ovšem mezi houbařem a holubářem je kromě zmíněného písmene rozdíl mnohem větší . Zatím co houbař se plíží terénem s hlavou sklopenou k zemi, holubář své miláčky sleduje s hlavou hrdě vztyčenou k nebi. Jedno malé písmenko může ledacos změnit. Napíšete na objednávku večeře holuby na česneku, zapomenete na „l“ a přinesou vám houby, to by jednoho otrávilo (dokonce někdy i doslova).
Taky změna písmen nadělá pěknou paseku. Výr není sýr. Ale stačí nesprávně označit délku slabiky. Napíše-li v dopise zhrzený mladík: „Slečno, vy jste krutá“, slečnu to neurazí, možná ji to i potěší. Ovšem, když se tentýž mladík splete a výsledkem je text: „Slečno, vy jste krůta“, pak ho slečna znalá pravopisu a dbalá své cti při nejbližší příležitosti praští po hlavě.
Jo, čeština je jazyk vtipný, ale i záludný. V každém případě se vyplatí vyjadřovat se přesně a v souladu s gramatikou, zvlášť na papíře. Všeobecně by mělo platit: „Co je psáno, to je dáno.“ S. Dobečková
Vzpomínka rodinná i politická
Zase jednou jsem si přečetl zápis mého otce o životě mé babičky. Narodila se r. 1866 svobodné matce. Do školy chodila jeden rok. V osmi letech šla "do služby" a tím strávila mládí až do svých dvaceti, kdy se vdala. Zejména vzpomínala na nošení veškeré vody z asi půl kilometrové vzdálenosti.
Od r. 1880 sloužila u Jana Šustaly, synovce zakladatele Tatry. A cituji ze záznamu: Všichni Šustalové byli Češi. Tehdy nebylo Němců v Kopřivnici. To pro porovnání s před několika lety vydanou knížkou paní Schustala o jejich odsunu po válce, Hořké loučení s Kopřivnicí. Nemám vůbec nic proti Němcům a přeji potomkům Ignáce Šustaly lehké odpočinutí v rodinné hrobce v Kopřivnici.
Ale připomínám, že podle té knížečky nikdo při odsunu nebyl zabit, ani tam nejsou nějaké větší surovosti, než znali hoši z vojny. Celkem tam lze napočítat asi 22 případů, kdy Češi kopřivnickým Němcům nějak pomohli. Uváděných pět mrtvých zemřelo po nemocnicích nebo jsou nezvěstní.
Poněmčit se mělo tehdy asi stejné důvody, jako když za komunistů vstupovali lidé do Strany. To jest, usnadnit si život.
Jan Váňa
