Psí útulek - místo, kde opuštění a nalezení psí bezdomovci nacházejí částečný domov, kde mají místo na přespání, svou misku s jídlem a kolem sebe lidi, kteří o ně pečují s tím nejlepším svědomím. Ideální představa psího útulku. Realita je ovšem diametrálně odlišná. My samy jsme byly svědky lhostejného přístupu osob, které v útulku pro opuštěná zvířata ve Vlčovicích pracují. Péče o psy v tomto zařízení byla svěřena Městské policii v Kopřivnici. Pracují zde lidé, kteří nejsou vlastníky útulku, tedy lidé, kteří ‘to jaksi dostali na starost’. Pracovali zde příslušníci MP, jako byl pan R. (naštěstí tomu již tak není), který neměl žádný zájem jak o psy, tak o chod útulku. Přijížděl pozdě, odjížděl předčasně. A to, že před ním umíralo zmrzlé štěně, což vyžadovalo minimálně zavolat veterinárního lékaře, ne-li jej k němu přímo odvézt pro ‘vysvobozující injekci’, s ním - lidově řečeno - ani nehlo. Bylo tedy na nás, abychom štěně odvezly samy. Tento incident se o pár týdnů později opakoval.
Naneštěstí má výše jmenovaný následovníka. Je to pan Š., který v útulku nadále pracuje. Svým přístupem ‘hlavně nic neřešit’ je nám již znám, nicméně jsme byly překvapeny jeho bezohledností vůči psovi, který potřeboval veterinární péči. Stalo se to v neděli dopoledne 27. února. Po příjezdu do útulku jsme procházely kolem kotců a vypadalo to, že je vše v normálu. Dokud jsme nenarazily na polozhrouceného psa, bolestně a hlasitě sténajícího, který na nás zoufale hleděl přes železné mříže klece. Podlaha kotce byla pokryta krví. V šoku jsme se na pana Š. obrátily s dotazem, co se tomu ubožákovi děje. Pan Š. tvrdil, že neví a dál odhazoval sníh. Až na naši třetí důraznou výzvu odložil lopatu a odešel zavolat veterinárního lékaře, jak jsme požadovaly. Po chvíli se vrátil a stroze oznámil, že veterinární lékař přijede později. Tím náš rozhovor (dá-li se tak vůbec nazvat) skončil. Po chvíli jsme již nemohly snášet bolestné vytí nemocného psa a s pocitem naprosté bezmoci psí útulek opustily. Je třeba dodat, že zde pravidelně chodí mnoho dětí, a jímá nás hrůza při představě, že by byly svědky této ‘podívané’. Jelikož nám naše svědomí nedovoluje vše jen tak hodit za hlavu, naše cesta zpět vede k veterináři psího útulku. Ten je přístupný k diskuzi a slibuje, že se za nemocným psem vypraví. A my nemáme důvod mu nevěřit.
Máme pana veterináře za solidního člověka. Problém nastává, jsou-li v ‘psí službě’ páni R. nebo Š., kteří velice otálejí v případě potřeby s jeho zavoláním, čemuž nerozumíme. Je to vlastní pohodlností či bezohledností v přístupu ke zvířatům?
Za pravý opak obou pánů považujeme pana M. a pana S., z jejichž práce je patrné, že si do útulku nepřijedou jen odbýt svoji pracovní povinnost, ale že usilují o vytvoření co nejlepších životních podmínek pro opuštěná zvířata. Psí domovy zde nejsou od toho, aby v nich pracovali lidé bez kousku citu, aby v nich psi trpěli zimou a každoročně hynulo v rozbitých a nezateplených kotcích několik štěňat jako důsledek nedostatečného financování obcí! Jsou zákonným institutem ochrany zvířat, a proto je nepřípustné, aby zde osoby typu pana R. a Š. pracovaly!
Tereza a Michaela Kafkovy
