K o p ř i v n i c e - Jedno z nejzajímavějších představení jedenadvacáté Kopřivy bylo jistě vystoupení brněnského divadla Neslyším. Představitelka hlavní role v inscenaci Pojď do mého světa je zároveň ředitelkou tohoto profesionálního souboru. Jeho členy jsou absolventi JAMU v oboru výchovná dramatika neslyšících. Po osamostatnění od divadla Sedm se stali zájezdovým divadlem, které dnes v Brně pravidelně hraje ve sklepě Divadla Na provázku, kde je centrum experimentálního divadla, a jinak velmi často na zájezdech po celé republice, ale i v zahraničí. V nejbližší době se divadlo Neslyším chystá na festival ve Francii. Režisérkou a autorkou představení, které vidělo publikum Kopřivy, je Zoja Mikotová a právě na ni mířilo několik následujících otázek.
V Kopřivnici jsme už v podání tohoto divadla viděli i jiná představení a také ve vaší režii. Jste výhradní režisérkou souboru?
To ne. Divadlo Neslyším spolupracuje s různými režiséry. Zrovna před rokem to byl čerstvý absolvent JAMU Michal Sopuch z Kopřivnice, který s divadlem nazkoušel Jabloňovou pannu. Nedávno soubor pracoval s kanadským, rovněž neslyšícím režisérem Mohamedem Nasrim, se kterým nazkoušeli takovou parafrázi úspěšného filmu Hledá se Nemo a ztvárnili onen tichý svět pod vodou.
Jak vzniklo představení Pojď do mého světa?
Hrajeme to třetí sezonu. Vzniklo tak, že jsme připravovali velký projekt pro Divadlo Archa v Praze, který se jmenoval Dům hluchého, a tehdy jsem získala pro spolupráci cellistku Dorku Barovou a zpěváka Karla Heřmana. Ten tehdejší projekt byl velmi náročný, ale přesto u nich byla chuť spolupracovat s neslyšícími. Hledali jsme proto spíš komorní námět, proto jsme se obrátili víc do nitra, proto se to jmenuje Pojď do mého světa. Výsledek je takový, že v tomto představení je poměr tři na tři. Na jevišti jsou tři muzikanti a tři neslyšící herci a odehrává se mezi nimi opravdu velmi jemná spolupráce. Řekla bych, že Dorka se stává vnitřním hlasem Moniky Kurincové a Monika zase hraje ve velké symbióze s muzikou a tím, co se kolem ní na jevišti děje.
Říkáte, že hraje v symbióze s muzikou, ale ona ji přece neslyší.
Neslyší, ale i proto jsou na jevišti tak, aby na sebe viděli a mohli spolu nějakým způsobem komunikovat a využívali vizuální podměty. Ale přesto Monika říká, že cítí určité chvění a podle jejích slov byl velký rozdíl, když jsme představení hráli čistě akusticky bez jakéhokoliv zesílení a ona ten rozdíl neuslyšela, ale zřetelně ucítila.
Jste i autorkou scénáře. Z čeho jste vyšla, z básní, které jsou v tom představení zhudebněny?
Ty básničky jsou spíš až takové zhmotnění. Většina překladů je od Pavla Šruta, který s námi už také kdysi spolupracoval a drží nám palce, ale prvotní inspirací byl příběh Moniky, která měla autohavárii a velmi dlouho se léčila. Jako malá holčička dlouho ležela v posteli a zabavovala se, jak mohla. Říkala, že pro ni v té době k hraní stačil i stín na stěně, polštář nebo peřina. Je to příběh Moniky, ale hledali jsme nějaký ekvivalent, abychom nebyli příliš autobiografičtí. Tím jsme se dostali do obecnější roviny příběhu o dospívaní.
David Macháček
