Dirigování slavnostního koncertu Městského dechového koncertu, jehož hostem byla mladá zpěvačka Patricie Janečková, patří k největším muzikantským zážitkům Aloise Hrnčárka. FOTO: DAVID MACHÁČEK

Narodil se do hudební rodiny. Jeho otec byl vojenským muzikantem, bratr absolventem konzervatoře a hráčem Moravské filharmonie. I jeho to vždy k muzice táhlo. První kapelu založil už na škole, další během vojenské služby a po návratu se stal zakládajícím členem hudební skupiny Alfa. Řeč je o Aloisi Hrnčárkovi, který je místní veřejnosti znám především jako dlouholetý kapelník Městského dechového orchestru Kopřivnice. Svou dirigentskou taktovku však na podzim předal Pierru Scottovi a následující rozhovor je tak nejen ohlédnutím za dosavadním Hrnčárkovým hudebnickým životem, ale i zběžným pohledem do budoucna.

Jak došlo k tomu, že se tvé životní cesty protly právě s dechovou hudbou?

Vždycky jsem měl k muzice blízko. Hrál jsem právě na dechové nástroje, vystudoval jsem dálkově na konzervatoři klarinet, mou velkou láskou jsou saxofony a dokázal bych odehrát nějaké skladby také na bicí, ale tím to končí. Takže je jasné, že mě to táhlo tímto směrem. Velkým zlomem v tomto ohledu bylo, když jsem byl na začátku sedmdesátých let osloven, abych založil na místním učilišti Dechový orchestr mladých. Když jsem se toho ujal, zjistil jsem, že mám k dispozici jen devět hráčů. Ale sehnal jsem deset učitelů a začali jsme vyučovat nové muzikanty a za zhruba rok a půl jsme byli schopní odehrát první veřejné vystoupení. Teď si uvědomuji, že v mém muzikantském životě se všechno odehrává ve dvacetiletých cyklech. Dvacet let jsem vedl Alfu, dvacet let Dechový orchestr mladých a nyní naposledy 20 let Městský dechový orchestr.

Co vedlo ke vzniku Městského dechového orchestru?

Před dvaceti lety bylo učiněno rozhodnutí o zrušení orchestru jako součásti učiliště. Zpětně to rozhodnutí chápu, ale když k tomu tehdy došlo, byl jsem plný sil a muzika mě rychle začala chybět. Nejdřív jsem myslel, že vytvořím malou kapelu v Mniší, kde žiji, ale nakonec mě oslovilo město a kulturní dům, že nám pro orchestr vytvoří podmínky, a to byl začátek. Dal jsem dohromady část muzikantů z Dechového orchestru mládeže. Přišla k nám také asi polovina hráčů tehdy už končícího dechového orchestru závodního klubu a začali jsme zkoušet.

Dvacet let v čele orchestru je kus života. Jaké radosti a starosti ti to přineslo?

Radostí byla samozřejmě celá řada. Vzpomněl bych asi čtyři hlavní. První velký zážitek byl, když jsme jako zcela neznámý orchestr přijeli na mezinárodní soutěž do Prahy a vyhráli jsme ji. Dalším velkým zadostiučiněním byl koncert ve španělské Valencii, kde Pepa Tomančák zahrál slavného Žabáka tak, že nám asi 500 lidí aplaudovalo vestoje a chtěli po nás noty pro tuto skladbu. Nezapomenutelné bylo také vítězství na soutěži v německém Rastede, kde byly vyspělé orchestry ze zemí s velkou hudební tradicí a kde jsem také dostal ocenění za dirigentský výkon. Posledním velkým zážitkem byl koncert v Kopřivnici, kde s námi zpívala Patricie Janečková, to se přiznám, že jsem měl i slzy v očích. Těch úspěchů, které člověku přinesly radost, bylo daleko víc. Za dvacet let jsme získali pět vítězství na velkých evropských soutěžích, dva triumfy na národních soutěžích a celou řadu umístění ve zlatých pásmech. Natočili jsme také deset cédéček a tím se každá kapela rozhodně chlubit nemůže. Na druhou stranu mělo to i své stinné stránky, za celých dvacet let jsem si nikdy nemohl vybrat dovolenou tehdy, kdy bych chtěl, a žádnou nemoc jsem pořádně nedoléčil, vždy do toho přišel nějaký zájezd, koncert nebo zkouška.

Co bylo důvodem tvého rozhodnutí orchestr opustit?

Za prvé jsem měl zdravotní problémy, ty už se mi naštěstí podařilo překonat, ale byly asi spouštěčem tohoto mého rozhodnutí. Pak jsem si taky začal uvědomovat fakt, že dechové orchestry řídím čtyřicet let a začal jsem pociťovat určitou únavu. Přece jen udělal jsem za ty roky přes 200 premiér, realizoval asi 240 koncertů a tvůrčí síly nejsou nevyčerpatelné. A neméně důležitým důvodem byla snaha orchestr včas předat mladším. Znám spoustu případů kapelníků, kteří své orchestry vedli, jak se říká, až k hrobu, a pak to skončilo tak, že kapela umřela s nimi nebo se pak tři čtyři roky vzpamatovávala. To jsem nechtěl, a proto už jsem delší dobu hledal nástupce, který by byl ochoten a schopen to po mně převzít. Jsem rád, že se to povedlo, a kapela bude snad úspěšně pokračovat dál.

Zmínil jsi úctyhodný výčet úspěchů Městského dechového orchestru. Troufneš si říct, v čem je jeho tajemství?

Možná částečně hned na začátku. S mládežnickým orchestrem jsem byl zvyklý zkoušet velice detailně. Brali jsme to doslova notu po notě, ale tam byl takový způsob práce potřeba. Já jsem si to možná ani neuvědomil a tento způsob práce jsem přenesl i na dospělácký orchestr. Až po nějakém čase mi muzikanti začali říkat, že nepotřebují nacvičovat až tak detailně, ale já si myslím, že právě tento základ, který jsme vypilovali, byl za našimi pozdějšími úspěchy.

Také jsem nikdy nelitoval peněz, sedl na vlak a navštěvoval koncerty předních dechových orchestrů po celé ČR. Tam jsem si vždy vybral ty nejlepší skladby z jejich repertoáru a nechal si je poslat. Tím jsem se snažil, aby náš orchestr hrál současný a moderní repertoár.

Co bys orchestru, který jsi opustil, přál do dalších let?

Přeji jim samozřejmě, ať se jim daří, oni sami nejlépe vědí, kde je tlačí bota. Ale mám i jednu konkrétní věc. Moc bych orchestru přál, aby kopřivnické umělecké školy začaly konečně vychovávat hráče na dechové nástroje. Ale ne klarinety, trubky nebo flétny, těch je poměrně dost. Bylo by potřeba zaměřit se na nástroje, jako jsou horny, pozouny, tuby, tenory, baritony a podobně. To je pro budoucnost orchestru zásadní. Dneska v kapele hraje, pokud vím, asi jen šest Kopřivničanů a ostatní hráči dojíždějí a mnohdy i z větší vzdálenosti, a to je pro chod orchestru velmi organizačně i finančně náročné.

Jak vidíš svou muzikantskou budoucnost po odchodu z orchestru?

Nadále jsem členem výboru Společnosti dechové hudby v Praze a Swingbandu v Příboře, a také jsem rád, že před třemi lety jsme se s někdejšími spoluhráči rozhodli obnovit Alfu. Je to parta hudebních profesionálů, se kterými si perfektně rozumím. Hrajeme muziku z nejlepšího údobí pop-rockové muziky, to znamená z osmdesátých let, a musím říct, že mě to hrozně baví. Je skvělé, že jsem se mohl tímto způsobem vrátit k aktivnímu hraní na saxofony, na které jsem dřív neměl tolik času a hodně mi to chybělo.

David Macháček