Jiří Bříza, parahokejový trenér z Kopřivnice, je důležitou postavou české parahokejové reprezentace a v kariéře Davida Vrubela hraje taktéž velkou roli. Hráč z Vlčovic a trenér z Kopřivnice před třemi měsíci společně vybojovali s českou reprezentací na MS v Calgary druhý bronz v řadě. „Ten letošní bronz považuji za extrémně důležitý a cenný na naší cestě. Dali jsme do přípravy vše a zvládli jsme to. Ten bronz je velkou odměnou pro všechny. Teď jsou před námi další výzvy, co se týče Davida, je na dobré cestě nejen k olympiádě, ale i v dalším pokračování v jeho sportovní cestě,“ říká parahokejový reprezentační trenér Jiří Bříza.

Trenére, znáte Davida od první chvilky, kdy se zhruba před čtyřmi lety přišel nahlásit, že chce zkusit parahokej. Teď je dvojnásobný medailista z MS a má nakročeno na olympiádu. Jaká byla ta jeho cesta?

Je úžasné, jaký udělal za těch pár let progres. David měl trošku těžší začátek. Musel se naučit všechno pro parahokej úplně od začátku. Musel se naučit cvičit, musel si osvojit a navnímat pojetí hry, orientaci na ploše, pak samotné ježdění na parahokejových saních a vše kolem toho. Urazil obrovský kus cesty.

V klubu Flamingos Ostrava hraje David obránce, v reprezentaci hraje i v obraně, ale více v útoku. Jak to s ním vlastně tedy je?

Zatím s ním v sestavě posouváme, jak se dá a jak je potřeba. A ono je to pro něj dobré, protože tímto alespoň navnímá hru celoplošně. Nicméně určitě uznávám, že se nám spíše už profiluje do toho obránce. Už i tím, že je silově vybavený, má nohy a to je výhoda spíše do té obrany, pro kterou má dobré dispozice.

Co říkáte na Davidovy sportovní vzory – českého obránce Pavle Kubeše a Američana Jacka Wallace?

Oba jsou borci, kteří na sobě neskutečně pracují a jsou vysoce inteligentní hráči. Takový Jack Wallace, kdyby neměl v mládí nehodu, tak by dneska určitě byl olympijský vítěz v desetiboji. Tomu šlo snad naprosto všechno, nač sáhl. Je skvělé, že má takové vzory, jako jsou Jack Walllace a Pavel Kubeš.

Česká repre má dva bronzy za sebou. Je skutečně těžší obhájit, jak se to všeobecně říkává?

Asi ano. Já si velmi vážím toho druhého bronzu. Pro kluky to byla novinka, že tam jeli vlastně ten bronz obhajovat a trošku už se to od nich i čekalo. Hlavně soupeři to brali tak, že naši kluci už nejsou jen ten outsider, který doplní počet semifinálových týmů na čtyři.

Co přiblížilo český nároďák k velikánům parahokeje – Kanadě a USA?

Za prvé to, že kluci pořád makají a pořád se po kouskách posouvají. Velkými vzpruhami pak jsou takové zápasy, jako ten s USA v semifinále letošního MS, kdy jsme sahali po prodloužení. Možná se také ukazuje i nějaký řekněme strop pro ty velikány, my se jim stále chceme přibližovat.

Za rok a půl je zimní olympiáda 2026 v Itálii. Jakou mají šanci kluci ze současného kádru reprezentace včetně Davida, že pojedou na OH?

Šanci mají velikou. My umíme z nováčka zhruba za šest měsíců udělat takového hráče, že ho zařadíme do týmu tak, aby například jel na MS a sbíral zkušenosti. Ale vychovat rozdílového hráče pro zápasy třeba o medaile, na to je potřeba aspoň 2–3 roky. Čili z tohoto pohledu ta dnešní reprezentace je řekněme předurčena do paralympijského programu a kluci by měli jet na olympiádu.