Dana Zátopková strávila v Kopřivnici v minulém týdnu několik dnů a užila si nejen 10. ročník Běhu rodným krajem Emila Zátopka, ale také akce k oslavám jejích narozenin. FOTO: DAVID MACHÁČEK

Kopřivnice – Stejně jako v posledních desíti letech pravidelně i letos dorazila Dana Zátopková do Kopřivnice pár dnů před svými narozeninami. Letos byl její program zvláště nabitý a nejen proto, že výstřelem ze startovní pistole vyslala běžce na trať Běhu rodným krajem Emila Zátopka, ale také protože úspěšná olympionička a čestná občanka Kopřivnice oslavila významné jubileum, kterého by se koneckonců 19. září dožil i zdejší rodák a její slavný manžel Emil Zátopek. Přestože oficiálně dovršený věk nikde nezazněl, paní Dana sama několikrát své devadesátiny s nadhledem sobě vlastním zmínila, ať už to bylo na slavnostním večeru na její počest nebo na řadě akcí, kterých se účastnila. Všude, kde se Dana Zátopková objevila, čekaly na ni zástupy fanoušků a slavná oštěpařka minulosti nezůstala nic dlužna své pověsti ženy s nevšedním životním elánem a humorem. Se svými fanoušky se trpělivě fotografovala, rozdávala autogramy a zvlášť si užívala přítomnost dětí stejně jako dárky, které pro ni připravily. Do nabitého programu Dany Zátopkové a jejího doprovodu z řad českých olympioniků se podařilo vměstnat také několik chvil na rozhovor pro Kopřivnické noviny.

Jak jste si užila večer uspořádaný k vašim narozeninám a další akce k 10. ročníku běhu?

Jsem nadšená, a to nejen z připravených oslav. Mám zde mnoho přátel, se kterými jsme si mohli posedět u vína. A program je nabitý, neustále se něco děje. Nejvíc mě těší doprovodné akce k Běhu rodným krajem Emila Zátopka. Měla jsem možnost vidět spoustu závodů a akcí sportovního charakteru. Úplně nadšená jsem z akcí pro mateřské a základní školy. I když počasí nepřálo, dopadlo to velmi dobře, bylo to dobře zorganizované, i přestože se muselo improvizovat a místo na venkovních hřištích se vše uskutečnilo v hale. Mateřské školky mi udělaly také oslavu. Bylo vidět, že se snažily nejen děti, ale i učitelky mateřských škol. Děti měly připravena pěkná trička, říkanky a verše. Z toho všeho jsem velmi nadšená, protože čím jsem starší, tím víc vidím, jak je třeba mládež vést ke sportování a obecně k lásce k pohybu. Je třeba jim neustále dokazovat, jaký je to dobrý pocit mít dobrou kondici.

Jak se stalo, že jste se rozhodla pro sportovní kariéru?

Já jsem se narodila před 90 lety. Za tu dobu jsem nasbírala hodně zkušeností a celý můj život byl obrácený hlavně ke sportu. K ničemu jinému jsem se vlastně díky vrcholovému sportu nedostala. Pokud chce člověk dělat vrcholový sport, musí tomu věnovat hodně času a odhodlání. Ale chtěla jsem to, neměnila bych. Právě díky sportu byl můj život velice pestrý a zajímavý. Vždycky jsem měla pohyb ráda. Jistě tomu pomohlo, že jsem v mládí chodila do Sokola a měla dobrou všestrannou přípravu. Na škole jsem měla dobré tělocvikáře a i to je předpoklad toho, že člověk může v budoucnu vyniknout. Sportovec nemůže být líný. Chtěla jsem se sportu věnovat a osud tomu byl nakloněný, takže to vyšlo.

Jak jste se dostala právě k oštěpu?

Ještě za války jsem dělala házenou a různými osudovými cestami jsem se dostala až k oštěpu. Původně jsme chtěla být tělocvikářkou, studovala jsem proto v Brně tělovýchovu a tam se při zápočtových zkouškách ukázalo, že mám na oštěp talent. Takže základy jsem se naučila na škole. Pak jsem měla velký kus štěstí, když jsem hned krátce potom hodila limit na první poválečnou olympiádu v roce 1948 v Londýně. Tam jsem sice skončila až sedmá, takže nic moc, ale olympiáda mě uchvátila. Celé olympijské hnutí mě zaujalo svou historií, ceremoniemi a vším, co s tím souvisí. Byla jsem tak nadšená, že jsem se rozhodla, že se budu věnovat jen sportu. Začala jsem se učit oštěp pořádně s cílem, že bych chtěla být na příští olympiádě vidět. Motivací mi bylo i to, že jsem si uvědomila, že nezávodím jen sama za sebe, ale také za nějaký stát, byť malý, a že je to šance ho zviditelnit, což jsem dříve tak nevnímala.

Myslíte, že by vaše sportovní kariéra nabrala stejný směr, kdybyste nepotkala právě Emila, nebo by se to vyvíjelo jinak?

Emil byl pro mě velkým příkladem a poznala jsem ho právě v době, kdy jsem začala dělat oštěp. Viděla jsem, že když člověk opravdu chce, dokáže moc. Ovšem musí tomu opravdu hodně věnovat nejen po fyzické, ale i po psychické stránce. Na tom, že se mi nakonec podařilo uspět, měl jistě svou zásluhu také Emil, protože jsem viděla, jak tím žije, kolik času tomu obětuje a jak si za svým cílem jde doslova jako buldog a obětuje tomu vše a hlavně svoje pohodlíčko.

V čem si myslíte, že byla doba vaší aktivní sportovní kariéry jiná, než je ta dnešní?

V mé době byla řada překážek. Oštěpařů jsme v té době mnoho neměli, špatně se sháněly tréninkové materiály, ale i oštěpy a další vybavení. Vlastně v tomto ohledu se považuji za průkopnici, která měla to štěstí, že nakonec vynikla.

Určitě sledujete atletiku v televizi, jezdíte se na ni stále podívat i na živo?

Samozřejmě atletiku sleduji. Dělala jsem přes dvacet let i trenérku, takže k tomu mám nejen vztah, ale snad tomu i rozumím. Dívám se na to i odborným zrakem a kolikrát zanadávám, když závod komentuje hlasatel, který pindá nějaké voloviny. Taky mi vadí, když se dívám na oštěp, který mě zajímá, a kameraman místo dění v koridoru zabírá třeba dítko v hledišti, které líže zmrzlinu, nebo něco podobného. To jsou samozřejmě ty odborné pohledy, kdy pak člověku vadí něco, co běžný divák třeba ani nepostřehne. Každopádně mě to hroz-ně zajímá a baví.

Letošní rok je olympijský a zároveň se olympiáda vrátila do Londýna, tedy do města, kde jste v roce 1948 zažila tento sportovní svátek i vy. Byla jste se podívat v Londýně a dá se atmosféra letošních her porovnat s těmi před 64 lety?

V Londýně jsem letos nebyla, protože já už se pokládám za starou a z účasti jsem se omluvila. Olympiádu jsem sledovala pouze v televizi. Ale předem jsem si velmi dobře připravila terén, všechny možné programy a zjistila jsem si, kdy a kde bude kdo startovat a podobně. Měla jsem to bezvadně připravené a výborně jsem si to užila. Já jsem navštívila asi pět nebo šest olympiád. Na třech nebo čtyřech jsem v životě sama startovala a pak jsme byli díky Emilově slávě zváni jako čestní hosté. Díky tomu jsme byli třeba v Mexiku, Emil byl sám v Tokiu a podobně. Takže vím, že každá z olympiád měla jiný charakter a každá nesla jistý punc státu, který ji pořádal. Ve Finsku to bylo velmi odborné a perfektně připravené, protože Finové atletice velice rozumějí a bylo to takové skromnější. Zase Mexiko bylo uvolněné a byl to velký festival. V šedesátém roce jsem startovala v Římě, kde jsem skončila druhá, a tam byla atmosféra velmi temperamentní, všude byly otevřené dveře, furt tam něco bouchalo, bylo to takové ležérní, ale příjemné. Každá olympiáda je prostě originální a nějaké velké srovnávání nemá smysl.

Co říkáte tomu, že jsme dneska v hodu oštěpem v podstatě světovou velmocí s ohledem na výkony Báry Špotákové nebo Vítězslava Veselého?

Já to nevidím tak, že jsme světová velmoc. Na takový titul by si mohlo dělat nárok akorát Finsko. Když se podíváte do historických olympijských tabulek, tak člověk vidí, kolik oni měli vítězů v hodu oštěpem. Takže my nejsme žádná oštěpařská velmoc. My jsme teď dobří, protože máme Báru, předtím jsme měli Železného a dejme tomu, že předtím jsme měli Zátopkovou, ale to už je opravdu dávno. Je potřeba se na to dívat s rozumem, ne tak, jak máme ve zvyku, že když se nám zrovna něco povede, tak máme tendenci se strašně nafouknout. Ta základna není taková, jako by mohla být. Stále máme rezervy, je málo oštěpařských trenérů, nemáme oštěpy a schází i další věci. Nemyslete si, že je to ideální. Ale to nevadí, jsme rádi, že jsme momentálně dobří, ale to jsme byli kdysi i na vytrvalostních tratích, když byl Emil na vrcholu a dělal slávu. To jsme byli taky v uvozovkách velmoc, ale ve skutečnosti jsme byli houby velmoc.

Sama jste zmínila, že jste začínala s házenou. Jaký je váš vztah k této hře dnes, sledujete ji?

Už ne. Protože ona se hodně změnila. Nezapomeňte, že se u nás hrála česká národní házená, která byla úplně jiná než ta, která se hraje dnes. Dnešní házená je bojovná, tvrdá a výrazně jednodušší na techniku. Je to hned hrrr k brance, hrrr k druhé a pak strašná řežba v brankovišti. Sleduji to sem tam, ale že bych to velmi vyhledávala a vášnivě sledovala, tak to ne.

Na které akce nedokážete odmítnout pozvání a které naopak nevyhledáváte?

Já žádné akce vůbec nevyhledávám. Ještě s Emilem jsme navštěvovali tolik akcí, že to občas bylo až nesnesitelné. Dnes čím jsem starší, tak se mi víc líbí a víc sleduji mládežnické akce. Právě akce mateřských škol a podobně, protože vidím, že je nutné v mladých lidech pěstovat tu lásku k pohybu a ukazovat jim, jak je fajn mít dobrou fyzickou kondici pro celý život. Nemyslím přitom ani na medaile, ani na slávu, i když to v pozadí jistě je, ale ten základ musí být jinačí. To si myslím, že je potřeba v mladých lidech upevňovat, dokud jsou mladí a dokud jim nevadí, že se zapotí. A to vždy ráda podpořím. Myslím si, že podobné akce si zaslouží daleko větší pozornost médií a propagaci. Jen tam, kde bydlím, vidím spoustu dětí, které jsou chtivé pohybu, ale nemají pro to prostor a správné vedení. My jsme na tom byli přece jen lépe, protože jsme měli prostor a mohli jsme bez problému vyběhnout ven a někde lítat po lese.

Narodila jste se v Karviné Fryštátu, sama říkáte, že jste z “Hradišťa“, většinu života jste prožila v Praze a ve středu vás starosta v Kopřivnici přivítal jako v rodném městě, jak to tedy vlastně s tím vaším rodným městem či krajem je?

Máte pravdu, že to mám skutečně zamíchané. Já jsem se skutečně narodila v Karviné v Laryšově zámku, takže ta písnička Jaromíra Nohavici Divné století, kde se zpívá o narození před sto léty a trhání květů u Laryšů na zahradě, by mohla být o mně. Rodiště je ale opravdu náhodné. Moje rodina pochází z jižní Moravy, ale otec byl vojenským důstojníkem a v době, kdy jsem přišla na svět, byla jeho působištěm právě Karviná. Rodina má ale kořeny na Slovácku u Kyjova a jako dítě jsme do toho kraje často s rodinou jezdili. Srdcem i povahou patřím spíše tam. Celé dětství a mládí jsem fakticky strávila v Uherském Hradišti, kam se mezitím rodina přesunula, protože taťka se vždy snažil dostat na jih Moravy. Myslím ale, že je to tak vlastně fajn. Ničemu to nevadí, a to, že jsem se naučila vyšívat a malovat kraslice a miluju cimbálovku a víno, je příjemné. Ale je pravda, že to mám takové zamíchané a teď, když oslavuji své výročí, tak si to uvědomuji víc než jindy.

Je pravda, že stále čtete bez brýlí?

No, ještě čtu bez brýlí, ale jen přes den, večer už si do postele brýle na čtení beru.

David Macháček,

Jana Feilhauerová