Vítězslav Váňa

Jak vznikl nápad pořádat Šlahouny?

Dušan: Prapůvod toho nápadu si nepamatuju. Bylo to hrozně rychlé. Noru jsme začali dělat na podzim 1993 a první ročník Šlahounů byl už další léto. Šli jsme do toho po hlavě. Možná jsem s tím tehdy přišel já. Fascinovalo mě to místo – louka nad koupalištěm. Koupaliště tehdy bylo zavřené a bylo v dezolátním stavu. Ale to místo na úpatí Červeného kamene bylo inspirativní.

Jaká byla v době, kdy jste se Šlahouny začínali, vaše zkušenost s festivaly?

Dušan: Zkušenosti byly minimální. Měli jsme kapelu a občas jsme na nějakých festivalech hráli, takže z pohledu vystupujícího jsme to trochu znali. Jako návštěvníci taky trošku, ale z pohledu pořadatelů jsme byli netknutí. Taky to podle toho ze začátku vypadalo. Celé jsme to lepili na koleně. Nebyli jsme napojení na žádnou scénu a neměli jsme know-how. Úroveň a nabídka firem, které dnes zajišťují veškerou techniku a další, byla tehdy ve srovnání s dneškem katastrofální. Všechno to byla svépomoc. V areálu jsme trávili několik dní před a několik dní po a s kamarády jsme ho vlastními rukami postavili.

Víťa: Pořadatelskou zkušenost jsme neměli vůbec žádnou, ve dvaceti nebo dvaadvaceti letech ale nejsou žádné zkušenosti potřeba, ty nahrazuje odvaha a drzost. Chtěli jsme to udělat. Líbilo se nám to, jak to dělají třeba na Českém Woodstoku, a vrhli jsme se do toho.

Prozradíš genezi názvu Šlahouny?

Víťa: Myslím si, že i název vymyslel Dušan. Já si vzpomínám, že míval v Noře rockotéku, která se jmenovala Rockové šlahouny, a řekl bych, že se to nazvalo podle toho, ale přiznám se, že to úplně jistě nevím.

Potýkali jste se s konkurencí?

Víťa: Hned prvním ročníkem, který se povedl, jsme získali na respektu třeba od boskovického festivalu, který byl v té době ve stejném termínu. Dokonce některé kapely mezi našimi dvěma festivaly přejížděly. Premiéra nám vyšla lépe, než bylo na podobných akcích zvykem. Díky tomu jsme se rychle zviditelnili a byli hned v „první lize“ undergroundových festivalů u nás.

Dušan: To jsme vůbec neřešili. Měli jsme prostě pocit, že to má smysl tady udělat v návaznosti na klub a to skvělé místo, které jsme měli k dispozici.

Jak jste událost tehdy propagovali ?

Dušan: Nejen že nebyly sociální sítě, nebyl internet, nebyly mobilní telefony. Svět byl off-line. První ročníky jsme propagovali tak, že jsme si někde zadali výlep plakátů, ale velmi často jsme s natištěnými plakáty prostě sedli do dodávky, jezdili jsme a po nocích dělali černý výlep. To byly opravdu dřevní doby.

Jak to bylo na začátku s technikou? S čím jste pracovali a jak se to v průběhu těch šesti ročníků vyvíjelo?

Dušan: To už přesahovalo moje technické znalosti. Já ani dneska tyto systémové věci neřeším. Tehdy jsme spolupracovali s firmou ostravského zvukaře Franty Bači, který byl jeden z prvních, který byl schopen dodat nějakou, aspoň trochu kvalitní techniku na nazvučení festivalu pro několik tisíc lidí. To zajišťoval on. My řešili jen to, kolik potřebujeme místa, jaké mají být nosnosti konstrukcí a podobně. Během let se to vybavení zlepšovalo, ale s dneškem se to opravdu nedá srovnat.

Víťa: Festivalová infrastruktura, která je dnes, a mamutí akce, na které jsme zvyklí, to tenkrát vůbec nebylo. Až na drobné výjimky byla celá tehdejší festivalová scéna úplný punk. Nebyly firmy s pódii, se zvukovou a světelnou technikou… Anebo byly, ale působily v Praze a účtovaly si pro nás naprosto nemyslitelné částky.

Podle čeho jste vybírali kapely pro festival?

Dušan: Zvali jsme kapely, které jsme měli rádi. Takhle jednoduché to bylo. Některé skupiny nemohly v našem termínu, na jiné jsme neměli peníze, ale třeba už ve třetím ročníku jsme tam měli Davida Kollera s Lenkou Dusilovou a jejich Pusu, to tehdy bylo velké. Ani nevím, jak se to Víťovi povedlo domluvit. Nechtěli jsme dělat lokální festival, na kterém bychom se s místními kapelami plácali po zádech. Pokud to vyšlo produkčně a termínově, zvali jsme zajímavá jména a dařilo se to.

Víťa: Po celou dobu fungování Nory jsem měl okruh lidí, se kterými jsem řešil program. V té době byl pop v podstatě sprosté slovo. Vybírali jsme z toho, co se nám líbilo na klubové scéně, a samozřejmě s přihlédnutím k popularitě kapel. Hlavní kritérium vždy bylo, jestli nás to baví nebo ne. Poměrně rychle jsme přidali i zahraniční hosty. Důvodem byla snaha ozvláštnit dramaturgii. Naše klubová scéna není zase tak velká a brzy bychom se opakovali.

Jak se za těch třicet let proměnila festivalová scéna? Měl by festival tohoto typu dnes v konkurenci velkých festivalů šanci?

Dušan: Já myslím, že ano. Při ježdění s Tata Bojs vidím, že je spousta menších lokálních festivalů, které nikdo v sousedním kraji nebo možná ani okrese nezná a fungují. A některé se snaží fungovat na vysoké úrovni jak po stránce technické, tak co se týče zázemí pro diváky. Samozřejmě festivaly jako Colours of Ostrava nebo Rock for People, to jsou továrny. Na ty je potřeba najít spoustu lidí, spoustu peněz, budovat to léta a získat si i mezinárodní renomé. Ale udělat kvalitní lokální festival ve smyslu, že má v místě tradici a nestojí jen na lokálních umělcích, určitě jde i dnes. Úroveň služeb je ale úplně jinde. Lidi už dneska nejsou zvědaví na válení v bahně a počůrané rohy.

Víťa: Dobrý příklad je festival Zámostí. Ten vznikl chvíli po nás. Po nějakých patnácti letech se obměnilo osazenstvo, převzaly to děti zakladatelů a fungují dál. Je to ale příjemný, krásný festival pro dva nebo tři tisíce lidí. Má to své místo, ale zároveň každý rok bojují o přežití. Já obdivuji, že to vydrželi tak dlouho. Já bych na to neměl. Je z toho vidět, že za určité konstelace by to asi vydržet mohlo.

Konec byl dán jen finanční ztrátou, nebo v tom bylo i něco jiného?

Víťa: Prodělali jsme už v sedmém ročníku. Nebylo to tak hrozné, ale věděli jsme, že festivalů je čím dál víc a že se potřebujeme odlišit. Tehdy jsme vsadili na spolupráci s Tata Bojs, speciální design a všechny ty věci okolo, kterým jsme hodně věřili. Bohužel v průběhu příprav nám odpadli tři partneři, kteří nám měli dát pro nás podstatné peníze. Takže jsme skončili v minusu, to ale zažili všichni pořadatelé festivalu a určitě by se to dalo nějak ustát, pokud bych věděl, že je to na dobré cestě pro další ročníky. Ale já jsem věděl, že se nám nepovede sehnat víc peněz. Z mého pohledu to nemělo budoucnost. Plácali bychom se v tom každý rok a možná bychom ztrátu prohlubovali. Některé věci mají čas, kdy skončit. Je lepší to uzavřít v nejlepším a začít něco nového. Následně jsme devět let dělal technického ředitele Colours of Ostrava a bavilo mě to. Mělo to v sobě něco, v co jsem doufal na Šlahounech, ale tam už to nešlo.

David Macháček

Dušan Neuwerth