Peter Čižmár ze slovenského Divadla Kontra byl v rámci 37. ročníku divadelní přehlídky Kopřiva oceněn za svůj výkon v roli Micka Dowda v černé komedii Lebka z Connemary.

FOTO: DAVID MACHÁČEK

Tu jeho domovské Divadlo Kontra odehrálo na Kopřivě v pátek v noci. Sobotní program ukončoval Pavol Seriš a jeho autorská DADA Revue. Jestli mu jeho jevištní koláž fyzických gagů, vtípků a úmyslných nonsesů přinese titul docenta, zůstává otázkou, rozhodně mu ale přineslo úspěch u publika Kopřivy, jež mu udělilo cenu diváka. Oba ocenění slovenští divadelníci si ceny odvezli opakovaně i z několika minulých ročníků kopřivnické přehlídky. Čižmárovo herectví porotci ocenili už v roce 2010 a o dva roky později, kdy se o cenu dělil s kolegou Peterem Cibulou za jejich verzi Hamleta. Seriš má z Kopřivy cenu diváků už z let 2015 a 2017, v roce 2019 navíc spolu s Filipem Tellerem získali i cenu za herecký výkon v komedii.

Kompletní kolekce skleněných trofejí pro letošní Kopřivu obsahovala čtyři symbolické poháry. Ten za Umělecký přínos porotci poslali do Brna. Tamní HaDivadlo letos na Kopřivě hostovalo s jevištní studií rozhovoru o klimatické krizi. Inscenace Naši, ve které se objevila i kopřivnická rodačka Táňa Malíková, byla sympatickou sondou, jež příjemnou formou otvírala nejen problematické environmentální témata, ale také zdánlivě obyčejné mezilidské komunikace.

Poslední cenu, udělovanou pořadateli festivalu, si pak odvezl divadelník Pavel Šmíd. Ten se letos postaral o obě dětem určená představení Kopřivy. Páteční program zahájil Větrnou pohádkou a sobotní program otevřel Pohádkou z budíku. Druhý z poetických příběhů vybízející k přemýšlení o času a jeho vnímání v lidském životě vidělo publikum v sále Muzea nákladních automobilů Tatra.

Za zmínku stojí i další představení v programu letošní Kopřivy. Dvakrát dostali prostor zástupci polské divadelní scény. V pátek publikum vidělo komorní tragikomedii Škytavka varšavského divadla Druga Strefa. Zajímavým experimentem pak byla inscenace Dialog. Zhruba půlhodinové představení bylo výsledkem celodenního workshopu vedeného uznávaným polským režisérem a scénografem Leszkem Madzikem. Ten se šesti amatérskými herečkami a herci z okolí připravil podívanou, která byla sice avizována jako pohybové divadlo, ale šlo spíš o nonverbální představení, ve kterém sehrály zásadní roli výrazné masky a kostýmy. Víc než výsledek na jevišti byl ale zajímavý proces jeho přípravy.