Kopřivnický capoeirista Jan Kotulič získal v Belgii titul světového šampiona.
FOTO: JAN KOTULIČ
Kopřivnice (cab) – Stále málo známým „sportem“ je u nás capoeira, unikátní kombinace tance, akrobacie a netradičního boje, který je spíše bojem předstíraným, a jde v něm o hru založenou na improvizaci. I přesto lze capoeiru zařadit mezi bojová umění, které je plynulostí pohybů v kombinaci s hudbou a zpěvem atraktivní pro zúčastněné i pro diváky.
Capoeira však má již desetiletou tradici i v Kopřivnici a letos ji za hranicemi republiky proslavil Jan Kotulič. Z Belgie si totiž přivezl titul světového šampióna. Mistrovství se 11. listopadu zúčastnilo na 250 dětí a 150 dospělých a Kotulič na nejvyšší stupínek musel absolvovat pět her. „Kategorie jsou dané dle pásků a pak se losuje, kdo s kým bude hrát. S jedním soupeřem se absolvují vždy dvě hry a rozhodčí posuzují dle určitých kritérií, kdo byl lepší, a ten postoupí dále. Jde v podstatě o klasický pavouk,“ přiblížil systém soutěžení kopřivnický capoeirista.
Zajímavá je historie capoeiry, jež sice pochází z Brazílie, nicméně ji začali praktikovat otroci sem zavlečení z Afriky. „Používali ji jako obranu a boj skryli v tanci. Cílem capoeiry totiž není dostat soupeře, ale důraz se klade spíše na ladnost a koordinaci pohybů,“ podotýká Kotulič. V 19. století však byli capoeiristi pronásledováni, a to trvalo až do 20. let minulého století, kdy Mestre Bimba založil první formální akademii pro výuku capoiery jako bojového sportu. Vyvinuly se dva styly – regional je dynamičtější a více rozšířený, angola je pomalejší a více se drží původních rituálů a tradic.
Samotná hra (tzv. jogo) dvou soupeřů, probíhající v kruhu (v tzv. rodě), je jen třetinou toho, co pojem capoeira obsahuje. Jeho další dvě důležité součásti jsou pak hudba a zpěv, ze kterých hráči získávají energii potřebnou pro své výkony. Základním hudebním nástrojem je berimbau (strunný nástroj připomínající luk), dále pak pandeiro (tamburína), atabaque (velký buben), agogo (dvojitý zvonek) a reco-reco (škrabka z bambusu). Písně mají různou tematiku a zpívají se v portugalštině. Na hudební nástroje hrají již pokročilejší capoeiristi a rytmem udávají, jak bude hra vypadat. Oba hráči však stejně musí improvizovat, neboť jde o akci a reakci a ani jeden neví, co udělá ten druhý.
Jan Kotulič se capoeiře věnuje 11 let a za tu dobu dosáhl na předposlední pásek v začátečnících. „Je to běh na dlouhou trať, průměrně se na poslední pásek v začátečnících dosahuje za 15 let. Poté následuje kategorie pokročilých, tzv. graduado, a ti získávají pásek v Brazílii a mohou pak učit i dospělé,“ objasňuje kopřivnický capoeirista, jenž trénuje děti jednak pod hlavičkou ASK Tatra Kopřivnice, tak i v místním domě dětí a mládeže. Kromě toho učí různé brazilské tance či „latinu“. „Děti trénují 1 až 3x týdně. Věnujeme se nejen technice a nácviku sestav, ale i akrobacii či posilování, které je v capoeiře velice důležité. Ale vždy se snažím o to, ať ten trénink děti baví, ať se hlavně hýbou. Snažím se všem věnovat stejně, ať už má talent nebo ne, či zda ví, že u capoeiry zůstane nebo zvolí jinou pohybovou aktivitu,“ dodal Kotulič s tím, že v Kopřivnici trénuje pouze děti z toho důvodu, že ze strany dospělých nebyl o tento druh bojového umění zájem. O stěhování do jiného města neuvažuje, tak možná dnes kopřivničtí chlapci a děvčata postupně dorostou do capoeiristů dospělých.
