Jumping Drums

K o p ř i v n i c e - Jumping Drums jsou zvláštním fenoménem hudební scény. Bubenický soubor už řadu let baví publikum nejrůznějšího ražení, navíc jeho produkce mají do jisté míry i dobročinný rozměr. V Kopřivnici se naposledy ukázali v polovině listopadu, a přestože koncertu podle kapelníka Ivo Batouška naslouchalo 84 diváků a zvukař, všem přítomným hudebníci nabídli dvě hodiny čisté bubenické energie. „Vždycky hrajeme naplno a nic nechceme ošidit, ať je to pro tisíce lidí někde na festivalu nebo pro pár desítek někde na malé akci,“ říká kapelník Jumping Drums v úvodu rozhovoru.

Na svých stránkách píšete, že jste ve vašem nástrojovém vybavení začali využívat nějakou unikátní novinku. Prozradíte, o co jde?

Jsou to v podstatě dva bubny, které vyrobil jeden člen našeho souboru. Dá se říct, že mě už roky inspiruje technika japonského bubnování, kterou užívají bubeníci při hře na bubny Taiko. Takový buben je otázka 50 - 60 tisíc. Tak jsme přemýšleli, jak to udělat, abychom ten efekt a tu energii pohybu, která vychází z bojového umění, přenesli na naše evropské pódium. No, a tak Radek vzal dva původně dvacetipalcové bubny, slepil je dohromady a vyrobil z nich dva velké bubny. Ty nám ještě s kolegou umožňují hrát tou technikou na standardní bubny. Normální buben by takovou razanci úderu nevydržel. To opravdu musí být buben se vším všudy. Jestliže na ostatní bicí nástroje hrajeme lehce, tady je to vyloženě o energii, o síle. Dobíjíme baterky diváků a posluchačů tím, že jim ukážeme opravdu maximální výkon.

Jumping Drums se od začátku své existence profilují nejen jako kapela, ale i jako charitativní projekt. Čím se cítíte být víc?

Princip je jednoduchý, Jumping drums jsou v současné době profesionální bubeníci, kteří se živí hraním. Pro mě jako pro autora, skladatele a pro člověka, který to celé vymyslel, je to především seberealizace. V neposlední řadě je to pro ty bubeníky něco, v čem se můžou ukázat, v čem se můžou vyjádřit a ve finále to dopadne tak, že se touto krásnou věcí živí. Ta charitativní část funguje jednoduše. Z honorářů profesionální kapely, z koncertů, prodeje cédéček a dalších příjmů část peněz odkládáme bokem. A ve chvíli, kdy nám zavolá nějaký stacionář nebo nemocnice, že by chtěli, abychom jim zahráli, tak za nimi přijedeme zcela zdarma. Kdysi na internetu vznikl velký omyl, že všechny naše honoráře věnujeme na charitu. Je to nesmysl, nás hudba živí. Ale část, 5 - 10 % ze všeho, co vyděláme, odkládáme bokem. To nám umožňuje, jako třeba teď nedávno, jet do Ostravy a pro skupinku 14 mentálně postižených dětí udělat takové bubnování a výchovný koncert spojený s tím, že děti si s námi zabubnují a já jim ještě speciální metodikou nabíjím baterky. Neznamená to, že já praštím do bubnu a někomu vyléčím rakovinu. Jde o předávání energie. Když člověk prožije něco pozitivního, tak mu to dá sílu se s tím poprat.

Takže koncertování a dobročinnost ve vašem případě nelze oddělit?

Je to jednolitá nádoba, protože je to všechno provázáno. Samozřejmě pilotní jsou Jumping Drums, naše večerní koncerty a na to se nabalující další variace programu. No, a k tomu je tu systém výchovně-vzdělávacích koncertů pro základní školy, které nám zároveň za těch deset let vygenerovaly hromadu fanoušků. Bez toho, že by naše nahá těla musela plnil přední strany bulváru, tak lidé přijdou na koncert. A přicházejí i proto, že nám odrostla jedna generace, která nás poznala na základních školách, a když vidí plakát se svými bubeníky, tak prostě přijdou.

Jste autorem vaší muziky. Jak vlastně vzniká hudba pro bubenický soubor?

Je to většinou tak, že já si melodie napíšu doma. Naše bubny jsou laděné tak, že se skutečně dají zapsat do not. Já vymyslím jednoduchou melodii, ostinátní figuru pro doprovodné bubny, na to posadím nějaký ten dusavý spodní rytmus, aby hudba hýbala s lidmi. K tomu přilepíme různé mezihry, úlety do jiných dob, do jiných taktů. Až ve finále vznikne aranžmá nějaké skladby. Většinou se snažím, aby ta skladba vyjadřovala jistou myšlenku a navozovala nějakou atmosféru. Nakonec tomu vymyslím odpovídající název. Ten většinou vzniká až poté, co na sebe necháme skladbu působit. U skladeb relaxačního charakteru jako na CD Rytmy duše je proces tvorby opačný. Ty vznikají na základě prožitku, emoce, setkání v životě. Tento prožitek v sobě rozezním, až z toho vznikne třeba jednoduchá několikatónová melodie, kterou potom osázím dokola celou tou bubenickou bandou.

Vaše kapela má několik výrazových poloh. V čem se to liší?

Co se týká koncertu venku, to jsou ty festivaly, hodinová vystoupení, show time. Tam se po nás chce, udělejte mazec a mazejte domů. Ale celovečerní koncerty, to je úplně něco jiného. Tam je možnost a čas prezentovat tu klidnou část, tu relaxační. Tam mě lidé uslyší zpívat, tam mě vidí hrát na irskou flétnu.

Co si myslíte o užívání samplerů a dalších hudebnických, elektronických „hraček“?

Snažím se a budu se snažit, aby to tak bylo nadále, vše dělat živě. Tedy snad s výjimkou jednoho tanečního projektu, který mám nyní v hlavě. Co se týká Jumping Drums, tak používáme samozřejmě různé melodické prvky, různé nástroje, ale tak, že je vždycky hraje živý hudebník a jsou vždycky jenom takovou třešničkou na dortu té melodické figury bubnů a toho rytmického dusotu. U nás pochopitelně budou vždy dominantní bicí nástroje, ale ty melodické věci tomu dají šmrnc a jinou barvu. Kapel, které používají elektronické samply, je spousta, hrají tak stovky skupin po celém světě. My se snažíme, aby to bylo živé.

Kromě samostatných vystoupení se poměrně často spojujete i s dalšími umělci do společných projektů. Jak vznikla třeba spolupráce s Hradišťanem?

Setkání s Jurou Pavlicou a Hradišťanem je pro nás něco fascinujícího. Teď nás čeká další repríza programu Chvění, kde jsme součástí obrovského tělesa brněnské filharmonie pod taktovkou pana Altrichtra a spolupracujeme tam se spoustou nádherných umělců. Toto je otázkou cítění. Jiří Pavlica zažil náš koncert na jednom festivalu a cítil tu energii, která z toho vychází. Pak asi rok trvalo, než jsme k sobě našli cestu. Zavolali jsme si, sedli jsme si s Jirkou, já jsem vytáhl hromadu bubnů a hledali jsme nástroje, které budou pasovat do muziky, kterou měl napsanou. Následně jsme přidali některé rytmy Jumping Drums přímo do té jeho hudby, zapadlo to krásně, na dvou zkouškách se to spojilo a bylo to.

David Macháček