Výtvarník Bronislav Hrubý instaluje své práce v nově otevřené prodejní galerii. Záběr jeho tvorby je velmi široký. FOTO: DAVID MACHÁČEK

Kopřivnice - Na místní výtvarné scéně se pohybuje už bezmála dvacet let. Přestože občas vystavuje také v klasických galeriích, většina jeho děl míří z ateliérů přímo do domovů lidí, kteří touží po originálních artefaktech či netradičním nábytku. Ve své tvorbě kombinuje keramiku, sklo i kov. Věnuje se malování stejně jako vitrážím či mozaice. Vytváří artefakty s čistě estetickou hodnotou, ale také řadu užitných předmětů a působí také jako designér interiérů. Řeč je o Bronislavu Hrubém ze Závišic, který v rozhovoru pro Kopřivnické noviny prozradil nejen svůj pohled na výtvarné umění, ale zapátral po svých inspiračních zdrojích a zamyslel se nad vkusem konzumentů výtvarného umění.

Jaká byla vaše cesta k tomu, co dnes děláte?

Myslel jsem si, že budu navrhovat design aut, ale události šly jiným směrem. Vzděláním jsem sice strojař, ale nezůstal jsem u toho. Strávil jsem delší dobu v zahraničí, a když jsem se pak v roce 1993 vrátil, začal jsem dělat to, co dělám dodnes. Určitou dobu to byl jen koníček, ale časem jsem zjistil, že se tím dá i uživit, tak jsem se do toho pustil naplno a funguje to do dneška. Mám i nějaké rodinné dispozice, moje maminka měla keramickou pec a také malovala, můj pradědeček byl secesní malíř Joža Úprka, takže výtvarná tradice v rodině vždycky byla a já se ji možná podvědomě snažil následovat.

To znamená, že jste samoukem?

Mám za sebou nějaké letní kurzy a workshopy, ale jinak se snažím jít plně svou cestou. Sice jsem úspěšně udělal i přijímací zkoušky na uměleckou průmyslovku, ale rychle jsem zjistil, že to pro mě není to pravé ořechové. Proto jsem školu opustil a raději se věnoval svému ateliéru. Jsem přesvědčen, že moje rozhodnutí bylo správné. Měl jsem to štěstí, že jsem dělal věci, které mě bavily, a našli se i lidé, kteří je dokázali ocenit.

Považujete se za umělce nebo uměleckého řemeslníka?

Za umělce se rozhodně nepovažuji. Myslím si, že se zbytečně kategorizuje, kdo je výtvarník a kdo je umělec. Výtvarnou scénu, jak naši, tak světovou, aktivně sleduji, odebírám odbornou literaturu, pravidelně navštěvuji výstavy nejen u nás, ale třeba také v Miláně a Paříži. Zajímám se nejen o klasické výtvarné umění, ale i o módu nebo architekturu. Ale myslím si, že jsem výtvarník a řemeslník. To rozdělování ale nemám rád. Pokud člověk něco dělá rukama, je to určitě řemeslo. Je těžké říct, kdo je umělec. Umělce bychom asi našli v každém oboru. I řidič autobusu, když svou práci dělá dobře, je svým způsobem umělec.

Váš záběr je velice široký od keramiky, přes malování, práci se sklem, kovem až po návrhy interiérů. Je něco, co preferujete? Cítíte se víc keramikem, interiérovým designérem nebo něčím jiným?

Taky jsem často přemýšlel nad tím, čemu dávám přednost, ale stále víc je mi jasné, že to není možné říci. Prvotní a nejdůležitější je myšlenka a chuť něco vytvořit. Materiál a technika je pouze forma. Na té rozmanitosti mě fascinuje to, že mě nutí učit se nové věci, poznávat nové materiály. Čím víc toho o nich vím, tím lépe je dokážu kombinovat a jsem ve své tvorbě svobodnější a méně omezený. Vyrobit něco z keramiky dokáže každé dítě, které absolvuje základní kurz, a to samé platí o ostatních materiálech a technikách. Vždycky je nejdůležitější idea.

Preferujete nějaký materiál z těch, které používáte?

Když dlouho pracuji s jedním materiálem, tak chci přejít k jinému. Ale nedá se říct, že bych dlouhodobě jedno nebo druhé preferoval.

Vystupujete pod značkou „Ateliér Hrubý“, záběr i množství artefaktů, které vytváříte, je velmi široký. Kdo všechno tvoří ateliér Hrubý?

Jsem to pouze já.

Jak se to dá všechno zvládat? Kde berete energii a také inspiraci?

Nedá se to zvládat. Absolutně to nejde podle mých představ. Jsem schopen realizovat tak 30 % svých nápadů. Problém je především s časem. Přestože jsem v ateliéru i 15 hodin denně, stále to není dost. Každá věc je originál, u každé začínám znovu od nuly a nikdy nevím, kolik na ni budu potřebovat času.

Co se týče inspirace, dívám se kolem sebe, vášnivě rád cestuji. Když mám pocit, že už tady na mě všechno padá, nic mi nejde, tak se sbalím a vyrazím někam na cesty. To mě dobíjí. Paradoxně mě dobíjí také samotná práce v ateliéru. Je to takové perpetuum mobile.

Ve vaší práci je možné najít přírodní motivy stejně jako industriální prvky nebo inspirace některými uměleckými slohy minulosti. Jak jste se dopracoval právě k takto protikladným inspiračním zdrojům?

Industriální prvky se do mojí tvorby dostaly zcela přirozeně. Žijeme v industriálním prostředí v oblasti, kde má průmysl velkou tradici, navíc já jsem vzděláním strojař, miluji auta, motorky, dřív jsem závodil a i dnes je to můj velký koníček a k technice mám blízko. Technika patří k našemu životu a je svým specifickým způsobem krásná, takže proč ji nepoužít. Přírodní prvky potom podle mě s těmi industriálními v určitém směru souzní. Máme kolem sebe přírodu i techniku, obojí je součástí našeho života.

Mění se nějak vkus lidí, kteří se o vaši práci zajímají?

Doba se mění, lidé mají daleko větší přehled, chtějí se odlišit a mít něco originálního. Tato skupina lidí roste a je podstatně širší a také finanční možnosti lidí se mění. Je paradoxní, že čím více je velkých firem nabízejících nábytek a bytové doplňky, tím více se na mě lidé obracejí, protože nechtějí být uniformní. I to mě přesvědčuje o tom, že má smysl dělat to, co dělám.

Na jakých projektech aktuálně pracujete a co máte v plánu do budoucna?

Mám rozpracované dvě větší akce. Jednak jsem byl osloven, abych byl u stavby jednoho rodinného domu a jedné restaurace. Jde o kompletní návrh designu a výrobu interiérových a exteriérových doplňků. To mi zabírá dost času. No, a pak se věnuji vlastní značkové prodejně, kterou jsem před nedávnem otevřel kousek pod náměstím ve Štramberku. To je věc, ze které mám velkou radost, protože je to poprvé, co mám možnost větší samostatné prezentace. Lidé mohou mé věci vidět a vybrat si z nich v daleko vhodnějších prostorách, než byly u mě v ateliéru. Tady je vidět, co dělám v celé šíři, což doposud možné nebylo. V budoucnu bych rád vybudoval nový ateliér spojený s art-kavárnou a prostorem, kde by se daly pořádat i zajímavé kulturní akce.

David Macháček