K o p ř i v n i c e (dam) - Ne jen cinkající klíče, ale především informace byly hlavní zbraní těch, kteří v listopadu 1989 usilovali o demontáž komunistické moci v Československu. Právě těch bylo v prvních revolučních dnech zoufalý nedostatek a mít neustále ’nabito’ argumenty, to byla hlavní starost organizátorů protestů.
O zásahu 17. listopadu na Národní třídě se Kopřivničané mohli nejdříve dozvědět ze západních rozhlasových stanic. Oficiální tuzemská média v prvních hodinách a dnech informace o dění v Praze značně zkreslovala. „První informace o tom, co se děje, přivezli studenti, kteří přijeli na víkend. Byli, pokud si vzpomínám, z fakulty dětského lékařství,“ vzpomíná Lubomír Sazovský, který před dvaceti lety působil v M-klubu, pozdějším centru revolučních událostí.
Když už se i nějaké letáky, studentská prohlášení a další texty do Kopřivnice dostaly, tak většinou v jediné kopii a místní řešili problém, jak je dál distribuovat mezi lidi.
„Byla to úplně jiná doba, dnes si sedneme k internetu a víme, co se děje na druhé straně světa. Tehdy nebyly k dispozici mobily, faxy, internet a problém byla i kopírka,“ vysvětluje Dagmar Rysová.
Dostat se k tehdejším, byť nedokonalým kopírovacím strojům, byl obrovský problém. K dispozici byly jen v Tatře, a ta se pochopitelně snažila hlídat, aby se prostřednictvím její techniky nešířila prohlášení ’rozvracečů národního hospodářství’.
„Něco se nám občas podařilo oxeroxovat nebo rozmnožit na lihovém cyklostylu, ale velmi často prostě holky vzaly šest kopíráků a přepisovaly texty na stroji. Z dnešního pohledu je to možná trošku komické, některé ty kopie byly jen těžko čitelné, ale jiné možnosti tehdy nebyly,“ vysvětluje Sazovský. Tímto domáckým způsobem se rozmnožovaly nejen texty studentských prohlášení, ale například i listina lidských práv, text Charty 77 a další písemnosti, které měly lidem pomoci orientovat se v rychle se měnící době.
Nádech dobrodružství měla občas i distribuce oněch tiskovin. „Vzpomínám si, že jsme jezdili autem po městě, vždycky vyběhli ven, něco vylepili na sloup a jeli dál. Nebyl kamerový systém, takže nás mohli jen těžko odhalit, ale na začátku jsme to dělali opravdu takhle tajně a v noci,“ zavzpomínal Lubomír Sazovský.
