Petr Boháč (vlevo) a Radek Burša byli před dvaceti lety mluvčími OF a na svých postojích by nic neměnili.
FOTO: DAVID MACHÁČEK
Když 17. listopadu 1989 veřejná bezpečnost zasahovala proti studentům na Národní třídě v Praze, oba pracovali v Tatře, vzájemně se neznali a asi je ani nenapadlo, že by se měli stát těmi, kteří pomohou přehodit výhybku dějin. Přesto se už za pár dní technický kontrolor Radek Burša a slévárenský dělník Petr Boháč stali jedněmi z tváří kopřivnické sametové revoluce. Byť zdaleka nebyli sami, patřili do skupinky lidí, která živelně vznikla v okolí tehdejšího M-klubu a která aktivně pracovala na změně politických a společenských poměrů. Zatím-co Radek Burša patřil k lidem, kteří pracovali pro převrat ve městě, Petr Boháč byl z těch, kteří své úsilí napřeli spíš uvnitř tehdy víc jak dvanáctitisícové Tatry. Dnes po dvaceti letech na tehdejší události vzpomínají společně.
Kdy poprvé se v Kopřivnici začaly projevovat listopadové události?
Burša: Nástup listopadového dění měl v Kopřivnici logicky několikadenní zpoždění. Pokud nosná akce byla v Praze 17. listopadu, tak v Kopřivnici byla první manifestace 21. listopadu. Tomu předcházela schůzka v M-klubu, kdy pod tlakem událostí bylo improvizovaně pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže svoláno setkání, jehož tématem byl aktuální stav ve společnosti. Byli na něm zástupci vedení Tatry a města. Padaly tam různé dotazy, objevovaly se první náznaky názorových přestřelek. Konkrétní řečníky si už po dvaceti letech nevybavím, ale jedna věc se zapomenout nedá, a to, že někdo v tom nabitém klubu prohlásil: Tak, a jdeme na náměstí! A tím to vlastně začalo.
Boháč: To, že jsme vyrazili na náměstí, byla naprosto spontánní reakce na vystoupení hospodářského a stranického vedení v M-klubu. Když jsme na tom setkání chtěli přečíst prohlášení pražských studentů a ani potřetí se to nepovedlo, protože soudruzi stále odváděli řeč jinam a snažili se v tom bránit, tak se někdo z nás zvedl a řekl, že se půjde na náměstí. Cestou jsme ještě koupili svíčky a skutečně vyrazili na náměstí. Protože to bylo naprosto nepřipravené, tak to proběhlo pochopitelně bez jakéhokoliv ozvučení, svolávali jsme lidi blíž k tomu soklu, kde dnes stojí Masaryk a v podstatě jsme se po pár slovech a krátké diskuzi domluvili, že se na stejném místě znovu sejdeme druhý den v 17 hodin s tím, že už bude připravený nějaký program a zajistíme i ozvučení. Takže se to celé po nějaké době rozešlo a to byl ten okamžik, kdy jsme se vlastně poprvé sešli my, co jsme se kolem následných událostí motali. Do té doby jsme se absolutně neznali, ale tam jsme si tehdy podali ruce a řekli si, že se teda pokusíme sehnat, co jsme slíbili.
To, že se lidé scházeli na náměstí, vzniklo jak?
Boháč: Přestože fyzicky tam Masarykova socha nestála, tak v povědomí lidí tam vždycky byla. To, že ho komunisti odnesli, je jiná věc, ale vždycky to bylo náměstí TGM. To, že se to uskutečnilo tam, bylo dobré rozhodnutí jak kvůli symbolice, tak i potom kvůli rozhlasu a podobně.
Burša: Přesně tak. Je fakt, že vlastně nebylo o čem rozhodovat, tam bylo místo i podmínky pro ozvučení. Bylo to vlastně jediné vhodné místo.
Jak probíhalo informování o situaci v prvních dnech začínajícího převratu?
Burša: Protože Kopřivnice měla přece jen nějaké zpoždění, tak už i ve státních sdělovacích prostředcích začaly probleskovat nějaké informace o tom, co se děje. Všechny aktivity tehdy už směřovaly ke generální stávce plánované na 27. listopadu. Semknutí lidí v rámci stávky mělo demonstrovat jednoznačný tlak československé veřejnosti na pád komunismu. Pro většinu informací o tom, co se děje, jsme si museli jezdit do Prahy. Jiná cesta nebyla, takové komunikační kanály jako jsou dnes, neexistovaly. Něco přiváželi kopřivničtí studenti, kteří studovali v Praze. My jsme tam pak jezdili opravdu často. Od toho 22. listopadu do poloviny prosince jsme tam jeli snad pětkrát nebo sedmkrát.
Revoluce v Kopřivnici běžela vlastně ve dvou samostatných liniích, ve městě a v Tatře zvlášť. Jak došlo k tomu rozdělení a byl ten postup událostí nějak vzájemně koordinován?
Boháč: Zpočátku to bylo naprosto spontánní hnutí a jeho prvopočátek byl ve městě. V okamžiku, kdy se začaly tvořit požadavky a objevila se výzva ke generální stávce, která byla prvním velkým krokem k tomu, aby se ten režim skutečně položil, bylo potřeba aktivizovat i Tatru, která byla v té době obrovský kolos, a s ní byly spojeny i stranické špičky. To už zkrátka nešlo organizovat jednotně. Nebyl to žádný rozkol, prostě jsme se jen dohodli, že Radek (Burša) bude více komunikovat s městem a vedením městského národního výboru a v Tatře, kde bylo třeba paralelně vybudovat stávkové výbory, tak tam budu jednat já. Nebyla jiná možnost, než to takto rozdělit. Vzájemně jsme svoje kroky koordinovali, využívali jsme médií v Tatře, ať už podnikového rozhlasu nebo Tatrováku. Postupně se budovala Občanská fóra na jednotlivých úsecích a podobně. Postup ve městě a v Tatře jsme koordinovali, aby efekt generální stávky byl co největší.
Burša: Já jsem měl tehdy blíž k městu, fungoval jsem jako poslanec městského národního výboru a předseda občanského výboru. A Petr se zase pohyboval v Tatře, takže to rozdělení bylo logické.
Pocítili jste strach a aktivní odpor moci během prvních revolučních dnů?
Boháč: Moc jako taková po 17. listopadu čekala na impulz seshora. Oni sami nevěděli, co mají dělat, ale své pozice si tvrdě hájili. Na všech jednáních jsme naráželi na odpor. Bylo jedno, jestli šlo o ustavení stávkových výborů, prosazení článků do Tatrováku nebo něco jiného. Vždycky to bylo velmi tvrdě vybojované a rozhodně to nešlo snadno. Tím, že se za nás stavělo víc a víc lidí, tak pak i ta naše síla rostla a autorita byla čím dál větší. Navíc šlo od začátku o setkání nás, v této věci absolutně nezkušených lidí, s funkcionáři, kteří byli naopak často připraveni velice dobře. Svoje stanoviska jsme si vlastně uhájili vždycky jen díky svému přesvědčení a pocitu odpovědnosti vůči lidem, kteří za námi stáli. Ale prvopočátky, než to došlo ke generální stávce a než ústřední výbor strany rozhodl, že proti studentům a demonstrantům nezakročí armádou a Lidovými milicemi, to nebylo příjemné. Hlídali nás na každém kroku, každé ráno v práci jsem měl na stole komunistické letáčky a milicionář stál za dveřmi. Proto jsme se různě skrývali, střídali byty, kde jsme se scházeli a podobně. Mocní naštěstí nevěděli, co mají dělat. Oni čekali na impulz. V okamžiku, kdy nepřišel a Lidové milice musely odevzdat zbraně, tak se jim zhroutil svět, a to jsme si taky oddechli. Je ale pravda, že na začátku jsme si žádné ohrožení vůbec neuvědomovali. Šli jsme za svým cílem a vlastně nám ani nedocházelo, že nás třeba můžou zavřít.
Burša: Když jsme do toho šli, tak jsme si nebezpečí raději ani nechtěli uvědomovat. Každý ale měl ten strach někde uvnitř sebe. Vzpomínám si, jak jsem se jednou krátce po zahájení revoluce vrátil domů a při zouvání jsem z televize slyšel, že po Národní třídě se valí tanky. Ve mně by se krve nedořezal. Letělo mi hlavou, že máme opravdu obrovský problém, až když jsem přišel do pokoje, tak jsem zjistil, že to byly záběry z roku 1968. Při jednáních, která jsem vedl, jsem se také nesetkal se žádnou vstřícností. Ten odpor byl samozřejmě tvrdý. Byli jsme označováni za samozvance, ale po generální stávce už něco takového nebylo možné říci.
Jaký je váš osobní nejsilnější zážitek z oné revoluční doby před dvaceti lety, ať už pozitivní nebo negativní?
Boháč: Nikdy mě nepřestane fascinovat ta úžasná spontánnost, improvizace, nasazení a ztotožnění se těch lidí s jednou myšlenkou. Myslím, že taková doba už nepřijde, kdy by národ měl důvod se zvednout a postavit se mocným. Protože dnes máme demokracii a volby. Spontánnost davů tehdy narůstala až do generální stávky a ten zážitek, kdy stojí tisíce lidí, poslouchají a jednohlasně pozitivně reagují a chtějí věci pomoct, to bylo nejúžasnější. Něco takového už asi nikdy nepůjde zažít, zaplať pánbůh, že nebude důvod to zažít.
Burša: Můj největší zážitek se také vztahuje ke generální stávce. Já jsem v době, kdy probíhala, byl v Tatře. To prostranství, kde se uskutečnila, bylo zaplněné do posledního místečka a stály tam skutečně tisíce lidí. Lidé viseli na konstrukcích budov a požárních žebřících, ale ne proto, aby dobře viděli, ale proto, že se tam opravdu nebylo kam postavit. Klobouk dolů, je skvělé, že lidé tehdy ustáli tu rozjitřenou atmosféru, protože svým způsobem to bylo velké riziko.
Kdy jste si poprvé uvědomili, že se opravdu podařilo dosavadní režim svrhnout a už nehrozí návrat do původních kolejí?
Burša: Z mého pohledu to bylo v momentě, kdy byla kooptována nová vláda, myslím, že se jí tehdy říkalo Vláda národního porozumění, s Mariánem Čalfou jako premiérem (10. 12. 1989, pozn. red.). Ve chvíli, kdy přišla tato vláda, tak to pro mě byl dostatečně hmatatelný signál toho, že cesta zpátky je naprosto nepravděpodobná.
Boháč: U mě to bylo až s odchodem ruských vojsk (21. 6. 1991, pozn. red.). Byla to ještě dlouhá cesta, ale oni fakticky stále měli v rukou tu skutečnou moc. Generalita stále ovládala armádu a stačilo málo, aby situaci úplně otočili.
Kdy se poprvé revoluční aktivity dostaly pod hlavičku OF?
Boháč: Byli jsme v Praze na ustavující schůzi Občanského fóra a bezprostředně potom začalo fungovat i tady v Kopřivnici.
Burša: Vytvořili jsme si určitou strukturu. Občanské fórum, které mělo svého mluvčího, pak později bylo také Občanské fórum starších, které mělo vlastního mluvčího. A vznikla celá řada samostatných jednotek OF v místních částech nebo na pracovištích. Všechny ty nitky se pak sbíhaly v ústředí, které bylo v rámci M-klubu.
Boháč: Nebyl fax, internet a nic podobného. Bylo ale potřeba předávat lidem informace a maximum komunikace probíhalo v osobní rovině, i proto byla struktura OF poměrně rozsáhlá.
Když se ohlédnete dvacet let zpátky, jak to všechno s odstupem cítíte vy?
Boháč: Já jsem spokojený. Ústředním mottem listopadové revoluce bylo destruovat komunistický režim, uspořádat svobodné volby a zbavit se ruských vojsk, a to se všechno povedlo. To, jaká je situace dnes, na to, co se stalo před dvaceti lety, nemá přímý vliv. Nastolila se demokracie. Jak vypadá, je už občanskou zodpovědností celého národa. Že lidé nechodí volit a nadávají jen někde u piva místo toho, aby hájili své zájmy, to je jiná věc. Můžu být s řadou věcí nespokojený, ale z mého pohledu jsem se 17. listopadem na 100 % spokojený.
Burša: Demontáž tehdejšího mocenského systému byla jedinou správnou cestou a jsem rád, že jsem se toho zúčastnil. Na druhou stranu po dvaceti letech jsem v hodnocení naší současnosti velmi, velmi kritický. To v žádném případě nelze chápat jako zpochybnění listopadu 1989. Momentálně mají osud státu v rukou lidé a není pravda, že nemohou veřejné dění ovlivnit. To, že v politice je dneska řada lidí, kteří ji dělají dvacet let, je smutná pravda, a ti pak mají prošlapané tak negativní cestičky, až to pěkné není.
Vaše politické aktivity skončily před deseti, respektive patnácti lety. Uvažovali jste někdy, že byste se do politického života ještě vrátili?
Boháč: Já jsem pro to sebrat klíče a jít do ulic, protože to, co se kolem nás děje, se mi nelíbí. Ale není rok 1989, je rok 2009 a je jiná situace.
Burša: Já sice nejsem od roku 1992 v žádné politické stra-ně, ale přesto jsem v politice pracoval až do roku 1999, to znamená skoro deset let. Začal jsem jako tajemník městského úřadu tady v Kopřivnici a pak jsem ve stejné funkci působil ještě v dalších dvou městech. Není to sice už funkce volená, ale přesto může mnohé ve věcech veřejných ovlivnit. Dělal jsem tu práci rád, protože jsem měl možnost řadu věcí změnit k obrazu svému a přitom nebýt na špici. Po roce 1999 jsem si řekl dost! Deset let, které jsem dal na oltář vlasti, je, si myslím, dostatečné. Z mého pohledu jsem tu práci dělal férově, ale vracet se do toho už ne-chci, je řada na jiných. Neuvažoval jsem nikdy o tom, že bych se do politiky vrátil.
David Macháček
