Předání prvních vojenských tater armádě minulý pátek v Novém Jičíně probíhalo zpočátku jako skutečná hra na vojáky. Novináři čekající před bránou sice nejdříve dostali visačky ’Návštěva’, poté se ale dozvěděli, že dovnitř vpuštěni nebudou. Až natáčení a fotografování přes plot přimělo armádní činitele změnit názor.



Krátká epizoda, která ale dobře vystihuje peripetie velkého státního nákupu. Začalo to nevábnými tahanicemi o definici předmětu kontraktu, aby se na něj nemusel vztahovat zákon o veřejných zakázkách a Tatra jej dostala přímo. Pak se ozval pražský výrobce dílů, že jej automobilka vyřadila ze seznamu dodavatelů. Zatím poslední komplikací je zpoždění dodávek kvůli nedodržení požadovaných parametrů. Blamáže spojené s pořízením stíhaček nebo obrněných transportérů tento případ ještě nedosáhl, ukazuje ale na zjevný fakt: bláto, které posbírali novináři na svých botách při pokoutném pořizování záběrů z pole, se na armádní zakázky lepí už tak nějak automaticky. Možná to zajde tak daleko, že firmy budou vojenské kontrakty raději odmítat, aby si neuřízly ostudu.



Ale ani Tatra v tom není zcela bez viny. Loňské předání testovacích vozidel, která nesplňovala podmínky smlouvy, chce ministerstvo potrestat uplatněním smluvní pokuty. Bez ohledu na to, že zadání zakázky bez soutěže bylo motivováno pomocí domácímu průmyslu. Postupem času se totiž ukazuje, že pojem ’národní dodavatel’ už vlastně neexistuje. Michal Polášek