K o p ř i v n i c e - Precizní herecké výkony, netradiční pojetí a silný příběh nabídlo až na úplný závěr Kopřivy Pokušenie v podání Prešporského divadla. Režisér a scénárista Ivan Blahúta, který má silnou inscenaci na svědomí, se na jevišti neobjevil, měl na starosti všechna technická kouzla. Po představení, které mělo premiéru v lednu loňského roku, řekl několik slov.
Jsou prvky pohybového divadla pro vaše představení typické?
My o sobě říkáme, že jsme činoherní divadlo, které používá i jiné prvky, než jsou pro činoherní divadlo obvyklé a typické. Všichni členové souboru jsou vystudovaní činoherci, ale mají tu vlastnost, že se umí i trošku hýbat a hlavně všichni umí zpívat. To jsme sice v tomto představení nevyužili, ale velmi to využíváme v jiných inscenacích.
To znamená, že je to ve vašem repertoáru spíš výjimečný kus?
Ani ne. My hledáme postupy. Začali jsme úplně klasickým představením, které se jmenovalo Radovan III. Potom jsme procházeli stádiem, kdy jsme přemýšleli, co dál a začali jsme se věnovat autorským věcem. První autorské představení se jmenovalo Konkurz a šlo o příběh tří herců, kteří si hledají místo v práci a místo v životě. Druhým autorským počinem bylo právě toto Pokušenie, kdy jsme udělali dramatizaci klasického literárního díla. A žánru naší nejnovější inscenace říkáme činoherní opera, máme tam operního zpěváka, zpívá celý soubor, všichni se pohybují a tančí, je to takový zvláštní patvar.
Jak vás napadlo inscenovat právě na bestseller Paula Coelha?
Máme to u nás v divadle takové zvláštní. Velmi dlouho si povídáme, mluvíme o tom, co nás trápí a co bychom chtěli divákům sdělit. První představení bylo o tom, jaký život máme my herci v dnešní společnosti. Potom jsme se rozhodli pro další práci a řekli jsme si, že bychom mohli udělat nějaké velké téma. Něco velmi univerzálního, jako je konflikt dobra a zla. Kolegyně Judita Hansman přišla s tím, že zrovna četla tohoto Coelha. Já jsem ho do té doby neznal, ale přečetl jsem si to a řekli jsme si, že by to šlo, protože to je opravdu to velké téma. Je zajímavé, že když člověk chce pracovat s pohybem a těmito výrazovými prostředky je dobré vybrat si velké téma, protože tam se tyto postupy dají nejlépe využít. Taky proto jsme sáhli po této předloze.
Coelho je v současnosti velmi populární autor, bylo problematické získat práva k uvedení jeho příběhu?
Populární je možná až moc. (smích) My jsme oslovili naši agenturu s tím, ať nás kontaktují s někým, kdo jej zastupuje a najednou nám přišlo vyjádření, že to můžeme hrát. S tím jsme moc nepočítali, protože on údajně tyhle práva nerad dává komukoliv. Ale když jsme to povolení dostali, tak jsme toho využili a začali jsme hrát. Prostě jsme jen měli štěstí, a nebo je taky možné, že se tím nikdo moc nezabýval.
Představení působilo jako perfektně vyladěný hodinový strojek, ale není potřeba přesné interakce s hudební a obrazovou stopou příliš svazující?
Je to jeden soubor, který obsahuje hudbu i obraz. Já tu stopu pak nemohu vypnout, ani nic udělat, protože by se to celé pokazilo. Takže já ho pustím on běží přesně 59 minut a 59 sekund a pak představení skončí. Mnohokrát jsme o tom mluvili s herci, jestli je to pro ně omezující, a nebo jestli je to spíš povzbuzující impulz. Přišli jsme na to, že je to spíš ta druhá možnost. Protože oni tím, že jsou tak omezeni, musejí hledat výrazové prostředky, které je uklidní tak, aby to celé v tom daném čase dokázali odehrát tak, aby to divákům dávalo smysl. Pokud by měl někdo z herců okno a skončili jsme, celé představení by se rozsypalo.
David Macháček
