Ptát se na samém začátku září učitelek těch nejmladších ratolestí na jejich první školní den je jako při konkurzu páčit z prodavače, co si koupil za své první kapesné. Přesto první cesta do školy nepostrádá kouzlo dokládající zajímavý vývoj lidského nitra. To, že se prvňáčci do školy těší, je už dost otřepaná fráze, kus pravdy na ní ale bude. Mladá dětská dušička přece jenom ještě necítí odpor k nutným nepříjemnostem. Těžko ale říct, zdali slzičky u některých dětí signalizují jejich předčasné procitnutí.



Prvnímu dni školy se věnuje pozornost vpravdě výjimečná. Ve školách se nechávají ukazovat politici, cvakají spouště fotoaparátů a vrčí motory kamer. Rodiče se ruku v ruce tlačí v nedýchatelném prostoru třídy a nepřímo tak dokládají, že škola je snad tím prvním místem, kde jsou si lidé rovni v povinnostech a fasování pomůcek. Zdánlivou stejnost dětských duší ale bourají první malí aktivisté snažící se při prohlídce učebnic prosadit svůj pohled na kvalitu jejich obsahu. Pokud se z nich však snažíte dostat první názor na školu, kuráž je ta tam a najednou nenacházejí slova. Jako by tušili, jaký postoj ke vzdělávání mají děti jen o pár tříd výše.



Zpříjemnit prvňáčkům začátek školy něčím zábavným patří mezi vděčné aktivity "dospěláků". Kdyby totiž školní benjamínci hned první den naplno zjistili, jaké malé i velké lopotění je v dalších letech ještě čeká, jejich už tak malé krůčky ke škole by se mohly ještě zkrátit. Michal Polášek