Snad nikdy jindy v průběhu roku není ve městě více poznat přítomnost čtyřnohých miláčků než v zimě. Kombinace sněhové pokrývky a nutnosti několikrát za den nechat psíka provětrat způsobuje zvláštní úkaz, který lze jednoduše nazvat barevný sníh. Zná jej každý, kdo se při chůzi po chodnících nedívá pouze vzhůru. Zvláště pikantní je pohled na sníh tam, kam většina pejskařů chodí své hafany venčit. Tak například cestičku k lesu, který starousedlíci znají pod názvem Benčák, lze už z dálky bezpečně rozeznat podle různých odstínů žluté a hnědé.



Jsou pejskaři a pejskaři. Všichni asi mají své mazlíčky rádi, jinak by si je nepořídili nebo třeba nedostali pod stromeček. Ne všichni jsou však ochotni za němou tvář převzít úplnou odpovědnost ve všech směrech, tedy i těch méně příjemných. Někteří ze studu, jiní z čirého sobectví. Situace na chodnících a trávnících pak často vypadá tak, jako by někdo do cesty stavěl nevonící slalomovou dráhu. A to je v Kopřivnici oproti větším městům volných a po větší část roku zelených ploch ještě dost.



Neustále připomínat, že to a to by se nemělo, je často jako házení hrachu na zeď vzpurné české povahy. V případě pevných psích pozůstatků nejde o to každého nevšímavého majitele hned pranýřovat, ale nabídnout možné řešení. A to u nás ve formě přibývajících zvláštních košů existuje. Výmluvy na jejich nedostupnost tak postupně ztrácejí váhu stejně jako barevný sníh při první jarní oblevě. Michal Polášek