V následující části přinášíme výňatek z Almanachu příslušníků československého zahraničního vojska z let 1939 až 1945 z území bývalého okresu Nový Jičín, který vychází u příležitosti 60. výročí osvobození.
Alois JalůvkaNarozen 21. srpna 1912 v Kopřivnici.
Podle jeho vlastních vzpomínek a vyprávění:
Před začleněním Kopřivnice do Sudet pracoval jako zámečník v Tatře Kopřivnice. V mobilizaci
v září 1938 nastoupil k dragounskému pluku do Košic. Po demobilisaci se vrátil do Kopřivnice. Nemohl se však smířit se situací, a tak se domlouval se svými kamarády Stanislavem Matonohou, Vladimírem Konůpkou, Loškem Jalůvkou a Josefem Žerdíkem o odchodu do zahraničí. Na cestu se vydali v noci 20. dubna 1939 přes Červený kámen do Lichnova, který byl již v Protektorátě a dále přes Frenštát vlakem do Ostravy, kde si vyměnili české peníze za polské a pak přes Grúň směr Bílý kříž, ale bez Žerdíka, který na sraz nepřišel a bez Matonohy, který odešel s jinou skupinou. Hranice přešli bez potíží dne 23. dubna 1939 do Jablunkova a odtud taxíkem do Katovic a dále autobusem do Krakova.
Chtěl se dostat do Anglie, ale tam vzali jen politické uprchlíky. Do cizinecké legie nechtěl vstoupit, a tak se rozhodl s Janem Hrčkem a dvěma dalšími, že se pokusí o přechod do Rumunska. Na hranicích je však zadrželi polští pohraničníci a varovali je, že je Rumuni předají Němcům. Vrátili se tedy zpět do Krakova a protože nechtěli do francouzské cizinecké legie, chtěli přejít hranice do SSSR. Poláci je sice varovali, že je tam čeká několik let nucených prací na Sibiři, ale oni nevěřili a vydali se do Lvova a dále do okolí Rovna, kde doufali nalézt pomoc u volyňských Čechů, ale lidé tam byli nedůvěřiví a nikde je nepřijali. Rozhodli se tedy na vlastní pěst přejít hranice. Požádali tedy polské pohraničníky o pomoc při přechodu. Ti je opět varovali, ale když si nedali říci, zavedli je dne 15. června 1939 k brodu přes řeku Zbruč u obce Podvoličská a popřáli jim hodně štěstí.
Po přechodu hranic byli zadrženi sovětskými vojáky a uvězněni. Ve vězení byli od sebe odděleni. Ve vězení v Prilukách obdržel na čtvrtce papíru rozsudek, ovšem bez řádného soudu a obhajoby, že je odsouzen na 3 roky za ilegální přechod hranic SSSR a jako vězeň zařazen na nucené práce do pracovního tábora do lesů na kácení stromů. Tento tábor byl součástí Unžlagu podle řeky Mnže, měl název Sucha Bezvodna a byl asi tisíc km severovýchodně od Moskvy. V táboře žili za hrozných podmínek. O podrobnostech nechtěl mluvit, bylo prý to nelidské. V táboře onemocněl malárií. Jediným způsobem, jak se z tábora dostat, bylo přihlásit se do tvořícího se prvního československého praporu. V dubnu 1942 byl propuštěn a odeslán do Buzuluku, kde se organizovalo československé vojsko. Tam se sešel se svými kamarády, které stihl podobný osud, ale v jiných oblastech SSSR. Když byl propuštěn z tábora chtěl se vlakem dostat k vojsku. Na nádraží vyčerpáním usnul a někdo mu ve spánku zul a ukradl boty.
Vstoupil do 1. čsl. samostatného praporu v SSSR a byl zařazen do kulometné roty, které velel npor.Lom. Zúčastnil se bojů o Sokolovo, jako velitel družstva těžkých kulometů v hodnosti desátníka, zde byl 8. března 1943 raněn. Po vyléčení, kdy se mu objevily zdravotní potíže v důsledku malárie, byl přeložen k týlové službě.
Po návratu do vlasti působil nějakou dobu jako voják z povolání, pak byl propuštěn do zálohy.
Vyznamenání:
Čs. vojenská medaile ‘Za chrabrost’
Polský válečný kříž
Sokolovská pamětní medaile
Čs. vojenská medaile ‘Za zásluhy’ I. st.
Dukelská pamětní medaile
Medaile SSSR ‘Za osvobození Prahy’
Medaile SSSR ‘Za vítězství nad Německem’
V roce 1968 po obsazení Československa sovětskými vojsky vrátil na protest proti okupaci všechna svoje vyznamenání.
Ivan ŤahurNarozen 16. června 1922 ve Vyšni Vyznici, okres Mukačevo na Podkarpatské Rusi.
Když v roce 1939 po vyhlášení Slovenského štátu zůstala na Podkarpatské Rusi odříznuta část československých jednotek, pomáhal jako mladík budovat přes pohoří v okolí Mukačeva silnici, po které by mohly čs. jednotky obejít maďarská vojska a dostat se do spřáteleného Rumunska. Po obsazení jeho rodiště maďarskými vojsky odešel spolu s dalšími 13 kamarády 16. srpna 1940 ilegálně do SSSR. Zde byli všichni zatčeni a eskortováni přes Stryju a Kamenec Podolský do Starobylska, kde byli postaveni před soud. Ivan Ťahur byl pro neoprávněný přechod hranice odsouzen na 3 roky do tábora nucených prací. Pak byl přes Charkov, Čeljabinsk, Archangelsk, Pečoru a Usu dopraven do tábora Ječega. Odtud byl na základě dohody uzavřené mezi SSSR a ČSR v lednu 1942 předčasně propuštěn a bylo mu k pobytu určeno město Buzuluk, kde se v tomto období formovala první československá jednotka. Po příchodu do Buzuluku byl vzhledem ke zdravotnímu stavu zařazen do náhradního praporu. Zde byl zařazen do 4. kulometné roty. V květnu 1943, kdy byla v Novochopersku organizována 1. čs. samostatná brigáda, byl zařazen do 2. čety roty samopalníků 1. tankového praporu. S touto jednotkou se v listopadu 1943 zúčastnil bojů o Kyjev. Po dobytí Kyjeva se zúčastnil boje o Čerňachov jako člen tankového výsadku středního tanku T-34, v jehož posádce byl Jan Hrček z Kopřivnice. Tank byl zničen, Jan Hrček zahynul a Ivan Ťahur byl při útoku lehce zraněn. Za to, že zranění bylo jen lehké, děkuje náhodě, protože při běhu zakopl a upadl. Sotva byl na zemi, ‘přežehlila’ mu záda dávka z kulometu tak jemně, že byla zasažena jen pravá lopatka. Kdyby dávka šla o centimetr níže, byla by mu rozdrtila páteř. Po vyléčení se vrátil k jednotce. V té době docházelo k vytvoření 1. čs. armádního sboru, byl proto zařazen k tankové brigádě, 3. praporu jehož velitelem byl škpt. Šrámek. S touto jednotkou se zúčastnil bojů o Duklu, kde byl v bojích při výbuchu dělostřeleckého granátu podruhé lehce zraněn a utrpěl přechodnou ztrátu sluchu. Po vyléčení v polním lazaretu se vrátil opět k jednotce a zúčastnil se bojů v rámci ostravské operace. Při bojích o Štítinu byl těžce zraněn na levé ruce. Byl přepraven do polní nemocnice a odtud do nemocnice v Ratiboři, Katovicích, Krakově, Oděse a později do Černigova, kde jej zastihl konec války. Bylo nebezpečí, že ruku ztratí, ale po několika operacích se ji podařilo zachránit. Po propuštění z nemocnice se vrátil ke své jednotce, která byla v tu dobu v Ostravě. Vzhledem ke svému zranění však byl přeřazen k hospodářské správě tankové brigády v Rychnově nad Kněžnou.
Demobilizován byl v roce 1946. Nevrátil se do svého rodiště a usídlil se v Kopřivnici.
Dosáhl hodnosti: rotný. V roce 1992 rehabilitován a povýšen do hodnosti kapitán.
Vyznamenání:
3x Československý válečný kříž 1939
2x Čs. vojenská medaile ‘Za chrabrost’
Čs. vojenská medaile ‘Za zásluhy’
Čs. vojenská pamětní medaile se štítkem SSSR
Dukelská pamětní medaile
Pamětní medaile SNP
Čs.řád Rudé hvězdy
SSSR Řád ‘Velké vlastenecké války’
Medaile SSSR ‘Za vítězství nad Německem’
Medaile SSSR ‘Za osvobození Prahy’
Ing. Václav Langer
