Nadále spíše zataženo je nad armádní zakázkou na výrobu necelého tisíce vojenských speciálů značky Tatra. Kontrakt, který v loňském roce vzbudil pozornost kvůli jeho přímému zadání bez výběrového řízení, však zdaleka nebude znamenat to, co si od něj mnoho lidí slibuje. I když je celkem pravděpodobné, že automobilka vozidla armádě nakonec dodá, vliv na místní trh práce bude naprosto zanedbatelný nebo dokonce žádný.



První potíž spočívá v délce zakázky. Výroba 120 vozidel ročně po dobu osmi let není žádné velké terno, kvůli kterému by bránou závodu začaly proudit davy (staro)nových tatrováků. Druhý problém je trochu komplikovanější. Obchodníci automobilky si totiž od minimálních plánů odbytu pro následující roky mohou tyto jisté prodané náklaďáky směle odečíst a soustředit se pouze na zákazníky, kterým prodají zbytek. Armádní zakázka tak nepřinese žádné zvýšení výroby, pouze její částečné pokrytí. Ani v tomto případě se ale desítky či rovnou stovky nových pracovních míst nevytvoří. Stejně tak neudělení zakázky by analogicky zřejmě neznamenalo žádné hromadné propouštění.



Veřejné zakázky či jiná státní pomoc jsou především politika, možnost oprášit vyčpělé heslo, že stát, a tedy jeho představitelé dávají lidem práci. Výborně se prodávají v médiích, i když jejich skutečný dopad je často nulový nebo záporný. Důvod je jednoduchý – zatímco pozitivní efekty vidí každý, minusy jen ten, kdo chce vidět trochu více za roh. Michal Polášek