Jana Kratochvílová během svého koncertu v Kopřivnici doslova sršela energií a posluchačům naservírovala i dvě světové premiéry.
FOTO: DAVID MACHÁČEK
K o p ř i v n i c e - Jana Kratochvílová nezůstala při svém kopřivnickém koncertu nic dlužna své pověsti vynikající zpěvačky. Přestože v Katolickém domě jejímu vystoupení s kapelou Illuminatica přihlíželo ne příliš početné publikum, zpěvačka i kapela odvedly stoprocentní výkon a Kratochvílová z pódia šířila nejen vynikající muziku, ale v pauzách mezi písněmi také svůj svérázný světonázor.
Koncert, jenž byl složen především z nových písní, přinesl dokonce pódiovou premiéru dvou písní, které, jak zpěvačka později prozradila, otvírají novou kapitolu v hudebním směřování kapely a vznikly v posledních dvou dnech před vystoupením v Kopřivnici. Až na úplný závěr se publikum dočkalo také hitů V stínu kapradiny a nebo populárních Copánků, ovšem i ty se v koncertním provedení velmi lišily od svých původních verzí a jen potvrdily zpěvaččinu nechuť vracet se do minulosti, kterou proklamovala i v rozhovoru po koncertu.
Kde teď s kapelou převážně působíte, v Anglii a nebo už jste spíš přesídlili zpět do ČR?
Od té doby, co jsme byli vyhnáni z republiky a já znovu zdůrazňuji, že jsme byli vyhnáni, protože nevím, proč bychom odcházeli od svých miláčků, od svých drahých, tak od té doby jsme takové kyvadlo. Vždycky jsme chvíli za mořem a pak chvíli před mořem. Ten život byl samé cestování. Ale poslední dobou se nějak vracíme, taky proto, že chceme podpořit členy vlastní rodiny, kteří právě procházejí různými životními krizemi, a tak jako rodina stojíme při sobě a snažíme se dávat podporu. To je pro nás prvořadé, takže jsme kvůli tomu zrušili i spoustu nabídek a mnohdy lukrativních. To, kde jste, není otázka místa, ale otázka srdce a je jedno, jestli jsme za mořem nebo před mořem.
Za svou kariéru jste prošla celou řadou hudebních stylů od popu, raggae přes esoterickou muziku až po hard rock a metal, čím to je?
Ono to je asi docela přirozený vývoj. Máme spíš problém s přijetím v masmédiích. My se vlastně cítíme pořád jako vyhnanci. Někdo v médiích se nás snaží neustále vyhánět, neustále musíme bojovat s problémy. Přitom na koncertech se nám daří oslovovat všechny generace a lidé jsou úžasní. Ale v médiích to nejde, ignoruje nás televize i rádia. Máme víc zákazů teď v jednadvacátém století než za celého minulého systému. Oni o tom lidi moc nevědí, protože se o tom nepíše a my nejsme z těch, co bychom běhali a stěžovali si v novinách. Stalo se nám ale třeba, že jsme byli vystřižení z televizního Silvestru, že nám před rokem zakázali koncert na Trnkobraní v Praze a všechno to bylo bez důvodu. Rádia hrají jen ty nejstarší písničky z doby, než jsme museli zůstat v Anglii. Takže to vypadá jako by v naší tvorbě byla velká černá díra. Mnoho lidí ani neví, že jsme nenazpívali jen Kapradinu nebo Copánky.
Co za tím vaším nepřijetím médii podle vás stojí?
V médiích je takový zvyk, omílat stále to, co bylo předtím, než jsme začali být soběstační a rebelští. Myslím, že hudebně bychom se vyvíjeli stejně i kdyby nás osud z republiky nevyhnal. Několikrát jsme se vrátili s naivní důvěrou a nadšením a několikrát jsme narazili na takovou hradbu překážek, že nás to až zarazilo a dokonce jsme si i říkali, že tady už snad nepřijedeme. Myslím, že to je nepřirozené, nevím, proč by masmédia neměla hrát umělcům jejich poslední věci. To je jako by Eltonu Johnovi hráli jen věci ze sedmdesátých let a ne to, co dělá teď.
V zahraničí se vám to nestává?
No to rozhodně ne. Tam jsme šli taky trochu jinou cestou a vyzkoušeli jsme i hodně velké extrémy. Hráli jsme hardcoreovou muziku a byli jsme dokonce vyhlášení nejlepší hardcoreovou kapelou Londýna i celé Británie. Sem se to samozřejmě nedostalo. Hráli jsme tam pod jiným jménem, ale koncertovali jsme v prestižních klubech i na nejznámějších festivalech. Vždycky jsme byli mimo hlavní proud. Dneska už hraje rockraggae kde kdo, ale v době, kdy jsme s tím začínali, to bylo něco těžko stravitelného a zdá se, že tady jsme těžko stravitelní stále.
Kromě svého vlastního používáte i andělské jméno Uriel, jak to vzniklo?
Já jsem o tom nikdy takhle nepřemýšlela, jestli je to archanděl nebo ne. Já jsem to prostě najednou tak cítila. Řekla jsem si Uriel, to se mi líbí, cítila jsem energii, to jméno mi dávalo inspiraci, možná mě i chránilo. Já se nesnažím zabývat tím, jak si kdo představuje archanděla Uriela. Navíc asi půl roku po tom, co jsem si začala říkal Uriel, byl Uriel smeten z oficiálních katolických seznamů archandělů. Doufám, že to nebylo kvůli mně. (smích) Uriel už je teda vlastně také v undergroundu. Měla jsem podobných jmen víc, fanoušci mi dřív říkali Pupé, nebo Zuru, to zní trochu jako mantra, která mi taky dělala dobře. Neměla bych to prozrazovat, ale už si zase říkám jinak. Proto jsem tady taky říkala, že už si zase říkám Jana a že jsem se vrátila ke jménu, které mi dala maminka a tatínek. Zase se totiž chystám převzít nové jméno a s ním novou energii.
Takže to střídání jmen souvisí s čerpáním energie?
Když třeba změníme styl, někam se posuneme a já cítím, že to dostává jinou energii, tak hledám i nové jméno. Naše nové písničky jsou hodně šamanské, hodně niterné, takže jdeme zase zcela novou cestou. Cítíme nadšení a příval nové inspirace, jako když jsme začínali s rockraegge.
Na koncertě hrajete spíš aktuální skladby, své velké hity jste zařadila až v úplném závěru. Proč?
Copánky nebo Kapradinu jsme do repertoáru zařadili na naléhání lidí. I když já jsem dlouho vzdorovala, a když jsme se začali vracet, tak jsem odmítala zpívat staré písničky, ale lidi to prostě chtěli, takže je teď dáváme. Lidi si to vykřičeli, ale stejně je hrajeme trochu jinak a třeba Copánky jsem si přetextovala. Nás prostě víc baví ty aktuální písničky, kterými momentálně žijeme, jako byly ty dvě premiéry, které jsme tady zahráli.
David Macháček
