Andrej Šeban hraje a zpívá na kopřivnickém koncertě, který se svou kapelou absolvoval v rámci turné, jež se uzavře vystoupením na festivalu ve vzdálené Indii. FOTO: DAVID MACHÁČEK

Kopřivnice - Téměř nepřerušený dvouhodinový proud skvělé muziky nabídl páteční koncert slovenského kytaristy Andreje Šebana s kapelou v kopřivnickém kulturním domě. Melancholické pasáže střídaly energií nabité dynamické hudební motivy. Šeban i jeho spoluhráči předváděli nejen to, jak skvěle zvládají své nástroje, ale i to, že je nesmírně baví experimentovat a hrát si i s primárně zcela nehudebními zvuky. Vyznění koncertu navíc podtrhlo jeho vynikající ozvučení. Lídr kapely, multiinstrumentalista, zpěvák a autor hudby Andrej Šeban si po vystoupení našel čas na rozhovor pro Kopřivnické noviny.

Jak vnikla vaše kapela, ve které spolupracujete s výrazně mladšími muzikanty?

Vzniklo to tak, že já jsem asi osm roků hrál víceméně sólové koncerty a hledal jsem muzikanty. Na Slovensku je lidí méně než v Čechách, a tak to hledání bylo trošku náročnější. Nakonec se to vyvrbilo tak, že jsem se v pravou chvíli seznámil s těmito lidmi, a řekl jsem si, že do toho půjdu a nebudu už čekat nebo hledat ve vodách známých muzikantů, ale vezmu mladé kluky a zkusím to postavit s nimi. Vnímám to jako dlouhodobý projekt. Jako něco, co by mělo vydržet tak dlouho, jak dlouho spolu budeme schopní existovat. Když jsme začali pracovat, zvolili jsme postup, který se mi velmi líbí. Opravdu hodně jsme zkoušeli a zkoušíme. Zkoušíme i se zvukařem, děláme to takovým tím opravdu poctivým způsobem, jakým by se to mělo dělat, ale mnohdy se to tak nedělá. Moji mladí spoluhráči jsou fantastičtí v tom, že jednak jsou to všechno velmi talentovaní kluci a navíc jsou ochotní se mnou jít do všech experimentů a zkoušet i věci, které možná nevyjdou a nakonec je zavrhneme. Opravdu chtějí pracovat a jsou velmi otevření. Nevnímám to tak, že by mě naše spolupráce nějak omlazovala. Já se upřímně přiznám, že někde vevnitř se stále cítím jako dvacetiletý kluk. Takže pro mě se pocit na pódiu za ty roky, které hraji, v zásadě nezměnil. Uvědomuji si generační rozdíl, to je samozřejmé, vždyť by to mohly být moje děti, ale beru je jako partnery.

Sám jste říkal, že jste poměrně dlouho koncertoval sólově. Co bylo impulzem, že jste se chtěl znovu vrátit k hraní s kapelou. Už se pro vás samostatné hraní vyčerpalo?

Ani ne. Já se k sólovému hraní určitě občas vrátím. Za poslední dva roky jsem natočil čtyři cédéčka sám, jako doprovod fotografických publikací mého přítele, fotografa Ivana Zubaľa. On fotil různé lidi, mezi jinými i mě, a vydal čtyři knihy a já jsem ke každé z nich udělal sólové cédéčko. Celé by to jednoho dne mělo vyjít jako komplet. Co se týče kapely, tak tu jsem už potřeboval i z toho důvodu, že sólové hraní je strašně vyčerpávající. Když je člověk na pódiu sám, je to opravdu „záhul“. Kromě toho jsem si uvědomoval, že hromadu věcí, které jsem objevil při sólovém hraní, si dovedu představit i s kapelou, a zajímalo mě, jak to bude znít. Kapela mi umožňuje dělat úplně nové věci podpořené nápady mých spoluhráčů a s jejich vkladem. Je skvělé, že děláme hudbu společně. A samozřejmě smyslem kapely je hrát písničky v úplně jiném aranžmá. K sólovému hraní jsem se rozhodně neotočil zády a jistě zase sám něco natočím. Samozřejmě jsou mé sólové projekty velmi experimentální a málokdo je přijme, ale já to tak slyším a cítím.

Velká část hudby, kterou hrajete, je buďto zcela instrumentální, anebo je v ní hlas jen dalším nástrojem, který nenese text. Je v tom nějaký záměr?

Mně se to tak líbí. Velmi dobře se mi zpívá bez textu. Ale texty vznikají stále. Mám dvě desky čistě písničkové, ale aktuální program se vyvinul tímto směrem. Mně šlo hlavně o to, abych konečně zrealizoval to, co jsem vlastně okrajově i dělal, ale tentokrát už s kapelou tedy cíleně pracovat s folklorem. S hudbou, která je naše. S muzikou, které nejvíc rozumíme a nejvíc ji cítíme, protože jsme s ní vyrůstali, ať se nám to líbí či ne. Když hraji lidové motivy, tak nemusím nad ničím přemýšlet. Nemusím je cvičit, tomu se nemusím věnovat, to prostě umím. Je to něco, co mám v sobě a s čím už není potřeba nic dělat. Hrát jazz nebo blues jsem se musel učit, ale toto ne. O to mi šlo. Koncepce celého tohoto projektu bylo přetvořit si část naší slovenské hudby. To už samozřejmě hodně lidí dělalo, ale na Slovensku je to trochu zanedbané a málokdo si uvědomuje krásu, která v tom je skrytá. Já to cítím tak, že to osloví lidi kdekoliv na světě, protože je to autentické.

Projekt, kde pracujete s lidovou hudbou, vznikl letos v létě. Už jste ho natočili, nebo je to zatím jen koncertní záležitost?

Zatím jsme to nenahráli. My sice natáčíme všechny zkoušky, ale to je něco jiného. Bratislavské koncerty by všechny měly být natočeny i na dvaatřicet stop a přemýšlíme, že buď vznikne další DVD, a nebo živá deska. Studiovou desku zatím neplánujeme. Z minulého roku máme také DVD a působí to velmi dobře. Je to živé a je tam vidět kapelu ve stádiu zrodu, kdy jsme po měsíci zkoušení vyrazili na turné. To všechno je tam zachycené. Líbí se mi představa, že bychom každý rok natočili DVD, a pokud by to vyšlo, po letech bude na těch dévédéčkách vidět, jak kapela rostla a co se s námi dělo. Až přijde čas na studio, určitě něco natočíme i tam, rozhodně se tomu nebráníme.

Říkal jste, že hodně zkoušíte a že to je jeden z principů, který vás na stávající kapele baví. Výsledná podoba vaší muziky na koncertech je taková, jak jste ji nazkoušeli, nebo je tam také nějaké procento improvizace a něco, co vzniká až na místě?

Je tam toho strašně moc. Na koncertě je vše od úplně volné improvizace, kde nejsou v podstatě žádné dohody, až po věci do posledního detailu napsané, nazkoušené a zahrané. Skutečně hodně improvizujeme, ale jsou tam i věci, které hrajeme pokaždé do puntíku stejně, protože jsou opravdu vymyšlené od A do Z. A to je podle mě smysl muzicírování tohoto typu. Volné plochy jsou pro nás vždycky velkým překvapením, protože pokaždé je to jinak. Dneska jsme měli v sestavě poprvé akordeon, takže to bylo opravdu velké „vzrůšo“.

Akordeon prý kluci z kapely koupili jen den před koncertem v Kopřivnici někde na ulici. Je to pravda?

Je to reálný příběh. Včera jsme měli volný den, kluci objevili hruškovici a v Ostravě na ulici hrál jeden cikán, mimochodem velmi dobře. Dan je akordeonista, dal se s ním do řeči a on mu chtěl svůj akordeon hned prodat a nakonec to skončilo tak, že ho opravu koupil. No, a dneska už se objevil na koncertě. Bylo to bez zkoušky, jen jsme ho nazvučili a zjistili, jak to zní. Věděli jsme, kde se akordeon objeví, ale co se bude dít, jsme nikdo netušili. Právě v tom je výhoda těchto mládenců. V jejich muzikálnosti a schopnosti dělat plochy volné improvizace. To je věc, kterou jsem dělal na sólových koncertech. Já v tom vidím principielní moment vytváření hudby. Všechno vzniká z improvizace. Úplně volná improvizace, kdy to žije vlastním časem a lidé na sebe reagují, je myslím pro každého muzikanta zcela zásadní. Je potřeba, aby každý muzikant toto dělal a uměl to dělat. Protože bez toho se v muzice nedá jít dál. Já to beru jako prahudbu a pramuzicírování.

David Macháček