V dobách, kdy se tehdejší Československo chlubilo jednou z nejvyšších porodností na světě, plnily optimistické snímky rozesmátých dětí na uniformních dětských hřištích nejedny stránky novin nebo fotografických publikací. Pochybnosti o světlých zítřcích se nepřipouštěly, a co stačilo jedněm, muselo stačit i druhým. Průlezky a další typizované atrakce se nastavěly podle jednotné šablony téměř vedle každého paneláku.



Věčné časy přece jen skončily, stará hřiště však nezmizela. Lavička, pískoviště a kolotoč či houpačky v jakémkoliv technickém stavu už dávno nestačí. Léta své největší slávy mají dávno za sebou a udržovat velký počet hřišť v provozu v době, kdy je dětí o dost méně a nenechavců zase o to více, je mimo možnosti kohokoliv. Přesto ale není důvod myšlenku dětských hřišť pohřbívat.



Adekvátní moderní náhrada však ve městě stále citelně chybí. Děti už netráví každé dopoledne ve školce a odpoledne na hřišti pod okny svého domu na dohled od rodičů. Větší areál uprostřed sídliště, kam zajdou s dětmi i rodiče na chvíli zábavy, stojí nemalé peníze jak při vybudování, tak i provozu. Soudě podle ohlasů rodičů má však trpělivost své meze.



Letošní rok by tak snad měl být prvním, kdy potřeby dětí nebudou stát stranou. Pokud se povede sehnat finanční prostředky, bude to povedený dárek. Jen aby jej pak nezkazily tahanice o to, kde bude ono hřiště stát. Případ hlučného skateboardového areálu je ještě v živé paměti.



Michal Polášek