Přejít na hlavní navigaci Přejít na vedlejší navigaci Přejít na obsah
Hlavička stránky
Město Kopřivnice
Štefánikova 1163/12
742 21 Kopřivnice
Telefon: (+420) 556 879 411
E-mail: posta@koprivnice.cz
ID datové schránky: 42bb7zg
IČ: 00298077
DIČ: CZ00298077
Muzeum Fojtství - foto Ladislav Renner

Kopřivnické noviny

Kopřivnické noviny číslo 5/2019 ze dne 07.02.2019

Petr Nárožný: Divák rychle pozná, jestli hrajete s fortelem a energií

(Počet zobrazení: 82)
Petr Nárožný
Petr Nárožný

Kopřivnice - Rozhovory neposkytuje příliš často, při čekání na kopřivnické uvedení komedie Poslední ze žhavých milenců však herec Petr Nárožný udělal výjimku a odpověděl na několik otázek Kopřivnických novin.

Velká část rozhovorů s vámi se točí okolo politiky, historie a dalších témat a většinou se jen okrajově dotýkají divadla a herectví. Nerad mluvíte o divadle?

Víte, v mých letech už člověk všechno řekl. Začínat rozhovor otázkou, jak jste se dostal k divadlu, nebo je to pravda, že jste stavební inženýr, je chyba. To všechno jsem už stokrát řekl a člověka už to taky nebaví, na to odpovídat. Často se mě v rozhovorech prostě na divadlo neptají. Odbydou se takové ty obligátní otázky: Co chystáte nového? a podobně, ale spíš se ptají na to, co mě zajímá. Někdy je to i nebezpečné, protože chtějí, abych se rozhlédl kolem sebe a řekl, jak vnímám určité situace kolem nás. Žádné štěstí si tím nevysloužím, protože ať se vyjádříte v této zemi k čemukoliv, co se týká politiky, lidé to nesnášejí. Jako kdyby politika byla vyhrazena jen parlamentu a našim politikům, kteří se nám pravidelně jako loutky na orloji objevují v televizi. Já si přitom myslím, že politika je v širším slova smyslu věcí opravdu všech a měl by se k ní vyjadřovat stejně řezník z Litomyšle, herec z Prahy nebo pokrývač z Líšně. Proč taky ne, proboha, je to naše právo, zvlášť v zemi, která chceme, aby byla demokratická. Ve skutečnosti, když si něco takového dovolíte, dostanete hned spoustu různých „jmen“ i rad typu ševče, drž se svého kopyta. Nebo se dozvíte, že herci jsou komedianti, kteří ochotně slouží za každého režimu. Přitom já bych taky mohl tvrdit, že člověk, který dělá ve zbrojovce samopaly nebo náboje, je taky dělá celý život - jednou pro toho a pak pro někoho jiného. Takže to, že nemluvím o divadlu, je hlavně proto, že se mě na něj často neptají.

Tak se tady pro změnu přidržme hlavně toho divadla. Co máte na herectví nejraději?

Je to jedna z věcí, kterou jsem se snad nějak naučil, řekněme, že jsem zvládl herecké řemeslo, na to, že nemám žádnou hereckou školu. Mám rád, že divadlo má svůj limitovaný čas, že v sedm začne a nejpozději v půl desáté je konec – to je mi na divadle nesmírně sympatické. I když v mém případě, protože hodně představení hraji v agentuře, je spojeno s úmorným cestováním, které mi, čím jsem starší, víc a víc vadí. Týká se to ale jen cestování. Hraní mne opravdu neunavuje. Lidé mají pocit, že člověk musí být po těžkém představení unavený a umordovaný, ale většina herců vám řekne, že se naopak cítí moc dobře. Pokud bylo představení pěkné, lidi reagovali, tak toto spíše pozitivně nabíjí. Ale tříhodinová cesta po D1 do Prahy s nejistým výsledkem, to na naší práci není příjemné.

Věnujete se divadlu, filmování a váš hlas se často objevuje na obrazovkách i bez vaší tváře v komentářích dokumentů nebo jej propůjčíte animovaným postavičkám. Preferujete nějakou z těchto disciplín? Kterou a proč?

Jak už jsem říkal, mám rád tu krátkost divadelního představení. Nesnáším čekání, jsem netrpělivý člověk, a proto je mi divadlo příjemné. Naproti tomu filmování, i když těch nabídek už v mém věku není tolik, což není žehrání, jen konstatování, to neustále čekáte na place na svou chvíli a je pro mne skutečně úmorné. Budu upřímný, mně se český film trochu začal zajídat, ale rozhodně ne proto, že v nich nehraji. Taky jsem jich pár natočil. Všechno začíná dobrým scénářem a těch se nám jaksi nedostává. Mám pocit, že děláme obrovskou filmovou produkci. Čtyřicet celovečerních filmů ročně na tak malou zemičku je skutečně ohromující množství, ale kvalita pak podle toho bohužel vypadá.

Většinově jste vnímán především jako komediální herec. Jak na tento žánr pohlížíte jako divák?

Hraji v Činoherním klubu a tohle divadlo se vždy vyznačovalo tím, že jeho zakladatel pan režisér Ladislav Smoček prosazoval co nejpravdivější vidění světa, a já si myslím, že ten nejpravdivější obraz dostanete, když na reálném základu vystavíte hru a inscenujete ji tragikomicky. Nejúspěšnější inscenace v Činoherním klubu měly vždycky takový rys tragikomiky. Friedrich Dürrenmatt, švýcarský dramatik, o tom kdysi napsal celou studii, že tragikomické vidění světa se nejvíce blíží pravdivému vnímání našeho života. Náš život opravdu není jedna velká uplakaná tragédie a náš život není jeden nekončící mejdan a sranda - to víme všichni. Já si myslím, že dnešní divák nemá chuť na velkou tragédii, není ochoten to prožít a protrpět. Na antickou tragédii by lidé dneska asi moc nešli. Možná je to jen proto, že takový příběh je jim příliš vzdálený, a oni ho nemůžou prožít. Já vždycky hájím bulvární komedii, ve kterých na stará kolena hodně hraji. Tam se hraje o tom, co každý z nás dobře zná – zapomnětlivý táta, zlý dědeček, nevěrný manžel či manželka, blbý šéf. To všichni známe, a když to někdo umí dát do hry a ta je dost pravdivá, tak to prostě funguje. Já jsem vždycky tíhnul k tragikomickému vidění světa.

Jaké je to být v osmdesáti „posledním ze žhavých milenců“?

Poslední ze všech milenců se mi se Simonou Stašovou hraje dobře. Simona už také není žádná holčička, takže nám to vyhovuje. Ta hra by se mohla jmenovat také 3x podivný pár. Simona má v té inscenaci krásnou trojroli, kterou si užívá. A já si myslím, že ta hra je docela prima, i když je o jednom takovém „bolavém“ problému některých mužů.

Tuto hru hrajete už devátým rokem, co děláte pro to, aby vás po tolika opakováních stále bavila?

Aby to herce stále bavilo, je součást profese. Divák velice rychle pozná, zda hrajete se šťávou a fortelem, jestli na něj z toho jeviště pouštíte nějakou energii, nebo jestli tam přijde starý otrávený chlap, který si tam musí ten svůj text takzvaně odkydat a už myslí na to, jak pojede domů. Tím se liší špatní herci od dobrých, protože dobří herci, pokud je nohy unesou a udrží moč a myšlenku, tak vždycky mají chuť, ač se to nemusí vždycky zdařit, odvést na jevišti stoprocentní výkon. To prostě patří k profesi. Je to stejné jako v každé jiné profesi, je to jedno, jestli je stolař nebo herec. Když bude člověk upřímný, tak určitě řekne, že se mu taky někdy nechce a nejradši by se na to vykašlal, ale nakonec začne dělat to, co umí, a snaží se, aby výsledek byl perfektní, a to platí na jevišti stejně jako kdekoliv jinde.

David Macháček



Tiskové zprávy

RSS ikona
Prohlášení o přístupnosti    Mapa stránek    RSS