Město Kopřivnice - Kopřivnické noviny ze dne 03.10.2019 - Jiří Petr: Chtěl jsem tátovi nějak splatit to, že do mě vložil lásku k hudbě
Přejít na hlavní navigaci Přejít na vedlejší navigaci Přejít na obsah
Hlavička stránky
logo Facebook Město Kopřivnice
Štefánikova 1163/12
742 21 Kopřivnice
Telefon: (+420) 556 879 411
E-mail: posta@koprivnice.cz
ID datové schránky: 42bb7zg
IČ: 00298077
DIČ: CZ00298077
Technické muzeum Tatra - foto STUDIO TRINITY, s.r.o.

Kopřivnické noviny

Kopřivnické noviny číslo 34/2019 ze dne 03.10.2019

Jiří Petr: Chtěl jsem tátovi nějak splatit to, že do mě vložil lásku k hudbě

(Počet zobrazení: 209)
Jiří Petr
Jiří Petr

Kopřivnice - Přestože profesně se věnuje zcela jinému oboru a jako zubní lékař a specialista na ortodoncii dělá lidem rovnátka, po otci, hudebním skladateli Zdeňku Petrovi, zdědil ale i velkou lásku k hudbě. A právě toto dědictví bylo podle Jiřího Petra hlavním impulzem k přípravě projektu, který měl nejen připomenout osobnost a hudbu Zdeňka Petra. Koncert, znovuvydání knihy, výstava a další věci připravené k oslavě nedožitých stých narozenin jeho otce byly hlavním tématem rozhovoru s Jiřím Petrem.

Co bylo vnitřním impulzem pro to, že jste se začal s takovou vervou starat o odkaz vašeho táty a jeho popularizaci?

Můj táta byl v určitých kruzích známá osobnost a měl i ve své době velmi populární písničky. Lidi ho měli rádi a vážili si jej muzikanti jak z klasické, tak populární muziky a já chtěl, aby se jeho jméno zase připomnělo. Druhá rovina je ta osobní, protože táta do mě zcela nenásilně vložil a rozvíjel potřebu mít muziku jako součást života a jako svou velkou lásku. Dal mi touhu a potřebu muziku poslouchat i se ji nějakým způsobem interpretačně, byť amatérsky, věnovat. Já cítil potřebu mu to nějak splatit. Když se blížilo to velké výročí, byla pro to ideální doba a já měl potřebu něco udělat, aniž bych dopředu věděl, jak to celé pojmout a jak by to mohlo vypadat. To byl pak už proces, něco vyšlo a něco ne, a něco možná ještě bude pokračovat.

Výsledkem této vaší snahy je reedice vzpomínkové knihy Hudba přítelkyně, výstava Ten dělá to a ten zas tohle, vydání CD a také vzpomínkový koncert Zdeněk Petr 100. Jak celý ten projekt vznikal?

Postupně to rostlo a dostávalo tvar. Získal jsem pro svůj nápad lidi, kteří jsou profesionály ve svých oborech, buďto jsme se znali z dřívějška, anebo nás svedla dohromady šťastná náhoda. V týmu, který na tom pracoval, jsou lidé z Prahy i z Kopřivnice. Postupně jejich počet vzrostl asi na 15 lidí. Začalo to myšlenkou na reedici knihy, pak přišel nápad na výstavu, se kterou jsem ani nepočítal, a samozřejmě jsme chtěli i nějakou muziku. Náhoda tomu chtěla, že jsem prostřednictvím své mladší dcery poznal Lukáše Jadrníčka a Ježkovy stopy a přes něj zase Martina Galiu, se kterými jsme potom dali dohromady koncert. Celé jsme to začali připravovat někdy před třemi lety a tehdy jsem nevěděl, co se z toho stane, ale mohu říci, že jsem poznal spoustu zapálených lidí naladěných na podobnou notu. Bylo to celé pro mě i osobně velké obohacení a vrchol v podobě kopřivnického koncertu v den tátových nedožitých stých narozenin byl velmi emocionální.

Pár dnů před výročím měl premiéru televizní dokument o Zdeňku Petrovi. Na tom jste se rovněž podílel?

Oslovil jsem Jana Svěráka, se kterým jsme přátelé od dětství. Protože vím, že je dokumentarista, poprosil jsem ho, jestli by nechtěl o tátovi něco natočit. On to ale odmítl s tím, že sice dokument vystudoval, ale nikdy ho doopravdy nedělal, a doporučil mi specialistku na dokumentární filmy režisérku Kamilu Vondrovou. Té jsem poskytl materiály, které jsem měl k dispozici, ona si je doplnila, oslovila řadu osobností a zhruba půlhodinový dokument pro televizi skutečně natočila. Udělalo mi velkou radost nejen to, že vznikl, ale i skutečnost, že se jej podařilo prosadit do vysílání České televize, což podle toho, co jsem zjistil, není úplně samozřejmé.

Jak jste vnímal práci svého táty?

Když skládal, tak se zavřel v pokoji u klavíru a pořád jsem slyšel určité fráze a akordické spoje, jak hledal nejlepší melodii. Jiné to bylo, když k nám přicházeli textaři. Lidé jako Miloň Čepelka, Ivo Fischer, Zdeněk Svěrák a další lidé. Jako dítěti mi někteří byli moc sympatičtí a jiní méně. Miloň nebo Ivo byli opravdu součástí naší širší rodiny a byl jsem rád, když za tátou přicházeli pracovat. Pak tady byla také režisérská činnost. Tahle práce byla taky moc pěkná, a když to bylo možné, rád jsem s tátou chodil do studia, ať už režíroval populární hudbu nebo náročnou klasickou muziku.

Jaký je váš osobní vztah k hudbě?

Doma jsme muzikou žili, co si pamatuju, ale nikdy to nebylo nějak násilné. Nikdy u nás hudba nehrála jen jako kulisa. Táta muziku pouštěl cíleně, jen když ji chtěl poslouchat, anebo když pracoval. To si něco přehrával na klavír nebo zněly nahrávky, na kterých zrovna dělal. Vždycky v tom byly nějaké emoce a já, když jsem měl chuť, tak jsem si sedl a poslouchal jsem taky. Pak mě rodiče dali na klavír. Hrál jsem pět let. Taky máma byla hudebnice, byla učitelkou klavíru a velmi dobře zpívala. Měla veliký hlasový rozsah a krásný hlas. Ochotnicky zpívala v opeře, milovala jazz a další muziku. Takže muzika byla všude kolem mě. Chodili jsme na koncerty a měl jsem to rád. A hudbu miluji celý svůj život, ale abych se prosazoval jako interpret, to ne. To jsem se styděl. Když jsem zlobil, tak mi dokonce táta v žertu vyhrožoval, že mě dá ke Kulínskému do sboru. Systematicky jsem se k muzice dostal až na vojně, kde jsem potkal kamaráda, který zpíval ve sboru. Nakonec mě přijali mezi sebe a už to dělám dlouhé roky. Ve sboru Cantio antiqua zpíváme starou muziku, konkrétně renesanční a raně barokní polyfonii. Snažíme se to dělat, jak nejlíp umíme, ale věnujeme se tomu vedle našich běžných profesionálních i osobních životů. Interpretační radost tam je i s tou obavou. Ten stud totiž cítím pořád, i když za ty roky se člověk otříská.

Na narozeninovém koncertě v Katolickém domě jste si také jednu tátovu písničku zazpíval, to bylo asi pro mnohé velké překvapení.

Větší, než si myslíte. Nevěděl o tom skoro nikdo. To, že budu zpívat, věděli všeho všudy čtyři lidé, Lukáš Jadrníček, Martin Galia a Miloň Čepelka, protože jsme to spolu nacvičovali, ale jinak nikdo. I lidé, kteří se na programu podíleli a připravovali ho, to nevěděli. Má vlastní manželka nic netušila a nevěděla, proč během koncertu jdu na jeviště. Ten moment překvapení byl fajn.

Jak jinak jste se podílel na přípravě koncertu? Byl jste u výběru skladeb? Jak se vám líbil výsledek?

Dal jsem muzikantům k dispozici všechny nahrávky, noty, co jsem měl k dispozici, a samozřejmě tátovu knihu a nechal jsem výběr na nich. Přinesl jsem Martinu Galiovi všechno, ať si vybere, co chce. Samozřejmě jsem mu říkal, co mám rád. Určitě od všech slýchal, že Kristýnka tam být musí, ale nezasahoval jsem nijak. Netušil jsem, že Galiovci tátovy věci vezmou, zachovají to, co je na nich dobrého, a dají tomu nějakou přidanou hodnotu. Bylo to úžasné! Nezpronevěřili se tátově invenci a jeho schopnosti čistě harmonizovat, a přitom udělali zajímavé aranže, kterými ty písničky posunuli o takových 30 let dopředu. Moc se mi to líbilo a líbilo by se to i tátovi. Vím přesně, co by nesnesl. Nechtěl by pompéznost, a kdybychom z toho dělali divadlo, v tom špatném smyslu slova, a to se nestalo. Bylo to vtipné, svěží, a to všechno při zachování ducha tátových skladeb. Nečekal jsem, že to dostane takový šmrnc, a jsem za to strašně vděčný.

Už na koncertě zazněl příslib, že vzpomínkovým koncertem to možná nekončí, mohl byste prozradit víc?

Připadá mi skvělé využít toho vzepětí zájmu o tátovu hudbu a jeho jméno, které přišlo s výročím. Bylo by krásné, kdyby se něco pořádalo pravidelně a se jménem Zdeňka Petra by se pojil například festival swingu, jazzu nebo i něco podobného. Prostě dobrá muzika, která bude mít základ v tom našem koncertu. Na tom bych se chtěl podílet jednak svou osobou, tak i finančně, pokud to bude možné. Taky jsme uvažovali o tom, že by se tátovi udělala nějaká pamětní deska, anebo by po něm byl pojmenován nějaký kulturní sál. Gabriela Holubová naznačovala, že třeba velký sál Katolického domu by se mohl jmenovat sál Zdeňka Petra, ale kolem toho je ještě mnoho otazníků. Také mám stále v hlavě myšlenku, zda by nebylo možné uvést někde tátův muzikál Robin Hood, na kterém odvedl velký kus práce a je to velmi zajímavá hudba. Uvidíme, co všechno se podaří.

David Macháček



RSS ikona
Prohlášení o přístupnosti    Mapa stránek    RSS